Jen málokterá brněnská stavba tak zřetelně spojuje velké kulturní ambice, poválečnou architekturu a tradici opery jako Janáčkovo divadlo. Stojí na Rooseveltově ulici na okraji zeleného prostoru Koliště a už při pohledu zvenčí působí jako budova navržená pro velké příběhy. Uvnitř se konají především operní a baletní představení Národního divadla Brno, ale prostory slouží také koncertům, výstavám, konferencím a společenským setkáním.
Od dlouhého snu k otevření
Myšlenka samostatné reprezentativní české divadelní budovy se v Brně objevila už v 80. letech 19. století. Družstvo českého Národního divadla v Brně se k vlastní scéně opakovaně vracelo a během desetiletí se uskutečnilo několik architektonických soutěží. Cesta k realizaci tak byla neobvykle dlouhá.
Rozhodující etapa přišla až ve druhé polovině 20. století. Hlavní stavební práce probíhaly v letech 1961 až 1965, přičemž přípravy a projektování začaly už dříve. Projekční práce vedl Otakar Oplatek a na výsledné podobě se podíleli také Vilém Zavřel, Jan Víšek, Libuše Žáčková-Pokorová, Ivan Ruller a Boleslav Písařík.
Slavnostní otevření se uskutečnilo 2. října 1965. Jako první zazněly Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka – volba, která symbolicky spojila novou brněnskou scénu s hudebním skladatelem, jehož jméno dnes nese.
Monumentální stavba v zeleni
Janáčkovo divadlo je příkladem monumentální poválečné architektury s výraznými prvky tradicionalismu. Jeho měřítko odpovídá původnímu záměru vytvořit velkou scénu pro náročné operní a baletní produkce. Budova přitom není od okolí oddělena – její předprostor a návaznost na Koliště vytvářejí přirozené místo pro zastavení před představením i po něm.
Hlediště má podobu stupňovitého amfiteátru. Aktuální oficiální údaj Národního divadla Brno uvádí kapacitu 1 155 míst včetně služebních sedadel. Starší materiály někdy pracují s vyšším číslem, které zřejmě vychází z odlišného způsobu započítávání míst. Důležitější než samotná statistika je však prostorový účinek sálu: divák zůstává součástí velkého společného zážitku, který k opeře a baletu patří.
Stavba zaujme také výtvarnými prvky. Před hlavním vstupem stojí socha Leoše Janáčka z roku 1974 od Stanislava Hanzla. U zadního vstupu se nachází sousoší Aloise a Viléma Mrštíkových od Vincence Makovského. K pozoruhodným detailům patří rovněž balkonová zábradlí od Evy Kmentové-Zoubkové a Olbrama Zoubka nebo moravská orlice od Olbrama Zoubka.
Domov opery a baletu
Janáčkovo divadlo je jednou ze scén Národního divadla Brno a jeho program stojí především na opeře a baletu. Na repertoáru se objevují díla Leoše Janáčka i skladatelů, jako jsou Giuseppe Verdi, Georges Bizet nebo Johann Strauss mladší. Baletní nabídka vedle klasických titulů představuje také práci současných choreografů.
Budova však není určena pouze večerním představením. Foyer a prostory prvního patra mohou hostit výstavy, rauty, komornější koncerty i společenská setkání. Sál lze upravit také pro konference a slavnostní události. Vybraná operní představení doplňují dramaturgické úvody, obvykle přibližně půl hodiny před začátkem, a Národní divadlo Brno připravuje také workshopy pro děti, rodiče a školy.
Rekonstrukce a návštěva dnes
Významnou proměnou prošlo divadlo při generální rekonstrukci, kvůli níž bylo v roce 2017 uzavřeno. Obnova se týkala technického zázemí, střechy, foyer, zkušeben i okolí budovy. Po dokončení se Janáčkovo divadlo znovu výrazně uplatnilo například během festivalu Janáček Brno 2018.
Aktuální repertoár, termíny představení a dostupnost vstupenek se průběžně mění, proto je vhodné ověřit je před návštěvou přímo u Národního divadla Brno. Večerní pokladna se nachází v přízemí a vstupuje se do ní z Rooseveltovy ulice. Návštěvníci se zdravotním postižením mohou využít bezbariérový přístup u zákaznického centra na Rooseveltově 1–7; pro nedoslýchavé je v přízemí k dispozici UHF systém.
Návštěvu lze snadno spojit s procházkou po Kolišti a prohlídkou veřejného prostoru před divadlem. Janáčkovo divadlo tak není jen místem, kam se chodí na představení. Je také připomínkou dlouhé brněnské cesty za vlastní velkou operní scénou a výrazným dokladem toho, jak kulturní stavby utvářejí podobu města.