Tančící dům patří k nejviditelnějším symbolům Prahy po roce 1989. Na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí se jeho dvě věže naklánějí k sobě, jako by tančily. Kamenná část představuje tanečníka, skleněná partnerku. Kovová konstrukce na vrcholu jedné z věží pak připomíná hlavu medúzy.
Stavbu navrhli Vlado Milunić a Frank O. Gehry. Základní kámen byl položen v září 1994, dokončení přišlo v roce 1996 a slavnostní otevření se uskutečnilo 20. června téhož roku. Železobetonová konstrukce a 99 různých fasádních panelů vytvořily dům, který se výrazně vymykal tradičnímu obrazu pražského nábřeží. Není proto divu, že od začátku vyvolával nadšení i kritiku.
Dnes je Tančící dům zavedenou pražskou ikonou. Funguje v něm galerie, restaurace, hotel a bar s vyhlídkovou terasou. Část interiérů navrhla Eva Jiřičná a stavba získala ocenění časopisu Time za design roku 1996. Pozemek přitom měl pohnutou historii: předchozí dům zničil americký nálet v únoru 1945 a proluka byla definitivně odstraněna až v roce 1960.
Dvě tváře nové Prahy
Proměnu města po sametové revoluci dobře vystihuje kontrast mezi Tančícím domem a hotelem Don Giovanni na Vinohradské třídě. Zatímco první stavba pracuje s dynamikou, lehkostí a mezinárodním architektonickým konceptem, Don Giovanni představuje okázalejší a dekorativnější polohu postmoderny. Jeho výrazná hmota bývá veřejností i některými komentátory hodnocena kriticky, právě proto ale patří k charakteristickým obrazům tehdejší doby.
Podobně výraznou stopu zanechaly hotely Hilton Prague, administrativní a bankovní budovy, hobbymarkety nebo větší obytné komplexy. Praha se po roce 1989 otevřela zahraničním architektům, novým technologiím i soukromému kapitálu. Architekt už nepracoval pouze v prostředí státního plánování, ale stále častěji hledal kompromis mezi představou investora, požadavky trhu a očekáváním veřejnosti.
Kurátorský projekt DEVADE, který se v pražském CAMPu konal od 29. ledna do 17. května 2026, tento vývoj sledoval v širším období let 1989 až 2004. Nešlo tedy jen o kalendářní devadesátá léta. Autoři rozlišili dva póly tehdejší architektury: přísnější inspiraci modernou a funkcionalismem a uvolněnější „diskotékovou“ postmodernu plnou výrazných tvarů a barev.
Výstaviště jako laboratoř změny
Proměnu společenského života lze pozorovat také na pražském Výstavišti. Po roce 1989 se areál znovu vracel k výstavám a veletrhům a získával nové kulturní i komerční využití. Křižíkovy pavilony, divadlo Spirála a divadlo Pyramida připomínají dobu, kdy se hledaly nové formy zábavy, prezentace i veřejných akcí.
Výstaviště přitom není jednolitým architektonickým celkem a jednotlivé objekty pocházejí z různých období. Právě jejich dnešní soužití ale dobře ukazuje, jak se historický areál přizpůsoboval novému programu. Aktuální využití pavilonů se mění podle kulturního a výstavního kalendáře, proto je před návštěvou vhodné ověřit program jednotlivých míst.
Nejzajímavější devadesátky jsou pod zemí i nad ní
Jedním z nejpřesvědčivějších příkladů technické architektury této éry je stanice Rajská zahrada na lince B. Otevřela se 8. listopadu 1998 jako součást úseku mezi Českomoravskou a Černým Mostem. Koleje zde nejsou vedle sebe, ale nad sebou v různých výškových úrovních. Stanice tak navazuje na krytý mostní tubus, který překonává terénní rozdíl směrem k Černému Mostu.
Estakáda měří přibližně 482,6 metru a vede několik metrů nad terénem. Její železobetonový tubus dostal prosklený plášť až dodatečně, mimo jiné z ekonomických důvodů. Pěší a cyklistická trasa na stropě mostu byla otevřena v červenci 2000. Samotná stanice je součástí běžného provozu metra a je bezbariérově přístupná.
Úsek IV.B se stavěl postupně a některé části se dokončovaly až za provozu. Hloubětín se otevřel dodatečně v roce 1999 a Kolbenova až v roce 2001. Rajská zahrada tak není jen dopravním bodem, ale také připomínkou doby, kdy se velké pražské projekty uskutečňovaly pod tlakem omezených financí a rychle se měnících potřeb města.
Trasa po architektuře transformace
Pražské devadesátky se dají poznávat jako výlet napříč městem. Začít lze u Tančícího domu, pokračovat přes Výstaviště a následně zamířit metrem na Rajskou zahradu a Černý Most. Na trase se střídá mezinárodní ikona, postmoderní hotely, kulturní areál, obchodní centrum Nový Smíchov i neobvyklá dopravní stavba.
Výstava DEVADE je už uzavřená, CAMP však nabízí její virtuální prohlídku a digitální materiály. Nejlepší způsob, jak pochopit tehdejší proměnu, ale zůstává přímo v ulicích: sledovat, kde Praha působí stroze a kde naopak okázale, co vzniklo pro veřejnost a co pro nový trh. Architektura 90. let tak není jen sbírkou odvážných fasád, ale viditelným záznamem společenské proměny celého města.