Francisova turbína z roku 1933 je dodnes součástí Bartošovického vodního mlýna a podle potřeby dokáže uvést do pohybu navazující mlýnské zařízení. Právě tím se zdejší památka liší od běžných historických objektů: návštěvník si neprohlíží pouze zachovalou budovu, ale také technický celek, který lze při speciální prohlídce vidět v chodu.
Areál, který vyrostl u řeky Odry
Vodní mlýn v Bartošovicích je nemovitou kulturní památkou. Jeho areál s vodohospodářskými stavbami vznikal postupně od konce 15. století až do 20. století. K mlýnu patří také náhon, přívodní a odpadní kanál a dřevěný střechovitý jez na Odře, který se nachází proti proudu od budov.
Samotné mlýnské objekty si zachovaly podobu, která připomíná jejich dlouhý provozní život. Sedlové střechy pocházejí z druhé poloviny a konce 19. století. Mlýnice i přilehlý prostor s turbínou a agregátem podle obecních podkladů neprošly zásadními úpravami. Díky tomu je možné vnímat nejen jednotlivé stroje, ale také jejich původní uspořádání v celém areálu.
Od vodní síly k mouce
Původní systém tří vodních kol byl v roce 1933 nahrazen Francisovou turbínou. Na ni navazují převody s koženými řemeny, transmisemi a dřevěnými řemenicemi. Síla se tak rozváděla k jednotlivým mlýnským strojům v několika podlažích. Při komentované prohlídce mohou návštěvníci sledovat cestu od turbíny až k zařízení, které zpracovávalo obilí.
Provozovatel označuje zdejší pohon a vybavení za jeden funkční celek a uvádí, že jde o jediný celek tohoto druhu v Moravskoslezském kraji a jeden z mála v České republice. Toto tvrzení podtrhuje výjimečnost místa, podstatné však je především to, že se podařilo zachovat návaznost jednotlivých částí technologie. Nejde tedy jen o izolovaný exponát, ale o systém, jehož části spolu stále souvisejí.
Obnova si vyžádala mimořádně pečlivou řemeslnou práci. Turbína byla opravována už v 60. letech a generální opravou prošla v roce 1996. Při dalších zásazích vznikly například nové dřevěné habrové zuby palečného kola, ručně vyrobené s uváděnou přesností dvě desetiny milimetru.
Po požáru i ničivé povodni
Historii mlýna poznamenal požár na přelomu let 1929 a 1930. Následná přestavba přinesla modernizaci zařízení a pomohla prodloužit jeho provoz. Ještě náročnější zkouška přišla v roce 1997, kdy areál zasáhla povodeň. Podle údajů provozovatele voda uvnitř objektů místy dosahovala až dvou metrů a držela se tam šest dní.
Velká voda poškodila zdivo, statiku, dřevěné konstrukce i samotnou technologii. Opravy proto zahrnovaly střechy, obytnou část, náhon i oba vodní kanály. Do roku 2013 se podařilo výrazně stabilizovat vnější stav budov a poté pokračovala obnova vnitřního vybavení. Renovací prošly transmise, předlohová hřídel i mlýnské stroje z první poloviny 20. století. Cílem bylo znovu rozpohybovat zařízení ve všech třech podlažích.
Prohlídka po rezervaci
Bartošovický mlýn není místem s garantovanou každodenní otevírací dobou. Prohlídku je třeba předem objednat prostřednictvím rezervačního systému nebo telefonicky. Návštěvníci si mohou vybrat základní či rozšířený okruh, případně variantu nazvanou „oživlý mlýn“, při níž se část technologie skutečně uvádí do provozu. Nabídka, ceny i kapacita jednotlivých prohlídek se mohou měnit, proto je vhodné ověřit aktuální údaje před cestou.
Výklad nemusí končit u mlýnských strojů. Okruhy mohou zahrnovat také sušárnu ovoce a technologii nové elektrárny. V sezoně bývá k dispozici ochutnávka a prodej sušeného ovoce či medu z vlastní produkce. Mlýnice navíc neslouží pouze jako památkový prostor: konají se zde výstavy, koncerty a společenská setkání.
Bartošovický vodní mlýn tak nabízí výlet za technikou, historií i krajinou Poodří. Na adrese Bartošovice 208 lze vidět, jak se voda, dřevo, kov a lidská práce spojily v zařízení, které dokázalo přežít požár, povodeň i změny průmyslové výroby.