Sakrální umění po roce 1989 nevznikalo jen v podobě nových kostelů. Proměňovaly se také interiéry historických chrámů, přibývaly křížové cesty a drobné stavby v krajině a znovu se otevírala otázka, jak mohou církevní prostory sloužit věřícím i širší veřejnosti. Právě tuto pestrou proměnu chce přiblížit výstava Posvátné umění v době komerce / České sakrální umění 1990–2026 v Muzeu moderního umění v Olomouci.
Výstava se otevře 22. října 2026 a potrvá do 14. března 2027. Navazuje na projekt z roku 2022, který se věnoval českému sakrálnímu umění v letech 1948–1989. Tentokrát se pozornost obrací k období svobody a k tvorbě, která často stála stranou hlavního proudu debat o současném umění.
Nové možnosti i nové otázky
Po roce 1989 mohly církve svobodněji plánovat nové stavby a upravovat místa určená k bohoslužbám. Vedle novostaveb kostelů a kaplí se tak do popředí dostala obnova liturgických prostor, tedy prostředí, jehož uspořádání ovlivňuje průběh bohoslužby i způsob, jakým lidé stavbu vnímají. Sakrální architektura přitom není jen otázkou výrazu budovy: propojuje víru, výtvarné umění, architektonické řešení i každodenní život místní komunity.
Olomoucká výstava zahrnuje prostředí římskokatolické církve, Českobratrské církve evangelické, Církve československé husitské a Církve bratrské. Ekumenický záběr umožňuje sledovat, jak rozdílné tradice přistupují k prostoru a jeho výzdobě. Vedle kostelů a kaplí se projekt věnuje také křížovým cestám, drobným sakrálním stavbám v krajině a obnově církevních památek.
Od zkušených autorů k nové generaci
Mezi osobnosti spojované se sakrální tvorbou starší generace patří architekti Tomáš Černoušek, Viktor Dohnal a Jan Soukup nebo výtvarníci Ludvík Kolek, Karel Rechlík a Karel Stádník. Z mladších autorů výběr připomíná například Marka Jana Štěpána, Josefa Pleskota, Zdeňka Fránka, Jana Jemelku a Otmara Olivu.
Nejde tedy pouze o přehled stavebních realizací. Výběr představuje umělecká díla, architektonické úpravy i nové stavby v církevním prostředí. Kurátorkou je Šárka Belšíková, spoluautorem Ivo Binder a architektem výstavy Pavel Kolíbal. Zařazení tvorby, kterou návštěvníci běžně nepotkávají v expozicích věnovaných současnému umění, nabízí příležitost podívat se na ni v širších souvislostech.
Památky, do kterých se zapojila i veřejnost
Důležitým tématem je také záchrana církevních památek po restitucích. Příklady z Neratova, Zlatých Hor a Moravského Berouna ukazují, že obnova nemusí být pouze odborným či církevním úkolem. Podílet se na ní mohou také občanské iniciativy a místní lidé. Historická stavba se tak může stát nejen obnovenou památkou, ale i součástí současného života obce.
Právě tento rozměr dává výstavě přesah za hranice dějin umění. Sakrální stavby jsou rozeseté po městech i venkově a často patří k nejvýraznějším místům v okolí. Jejich proměna vypovídá o tom, jak se po roce 1989 měnil vztah k náboženským institucím, veřejnému prostoru i kulturnímu dědictví.
Výstava a odborná publikace
Součástí projektu je odborná publikace se studiemi z teologie, historie a dějin umění, medailony autorů a fotografickou dokumentací. Výstava se koná v Muzeu moderního umění, které je součástí Muzea umění Olomouc, na adrese Denisova 47. Muzeum běžně otevírá od středy do neděle, před návštěvou je ale vhodné ověřit aktuální informace i doprovodný program přímo u instituce.