Pro mnoho diváků jsou Na Slatinách především místem spojeným s filmem Obecná škola. Za známou filmovou atmosférou se však skrývá skutečný příběh jedné z největších pražských nouzových kolonií. Na podmáčeném okraji města tu po první světové válce vyrostly stovky skromných obydlí a vzniklo svébytné společenství lidí, kteří do Prahy přicházeli za prací.
Kolonie vyrostla z bytové nouze
První domky se v lokalitě objevily už v roce 1924, výrazněji se však kolonie formovala přibližně mezi lety 1926 a 1928. Rozkládala se na bažinatém území mezi tehdejšími katastry Michle, Záběhlic a Strašnic. Po připojení okolních obcí k Velké Praze v roce 1922 se město potýkalo s nedostatkem bytů a na obecních pozemcích umožnilo stavět drobná obydlí.
Do Slatin přicházeli hlavně dělníci, nádeníci, uhlíři, železničáři a zahradníci. Přibližně sedmdesát procent obyvatel tvořili nově příchozí do Prahy, zejména ze středních a jižních Čech. Stavěli svépomocí a využívali materiál, který byl po ruce. Vedle malých dřevěných domků a chatek se tu podle dobových svědectví objevovaly také maringotky nebo upravené železniční vagony.
O rozsahu kolonie se dochovaly odlišné odhady. Ve 30. letech zde podle některých údajů žilo kolem 2 300 lidí, jiné prameny hovoří až o 3 500 obyvatelích přibližně ve 400 domcích. Jisté je, že nešlo o několik náhodně rozesetých staveb, ale o rozsáhlou čtvrť na periferii rychle rostoucího města.
Skromný život, ale vlastní svět
Každodennost ve Slatinách byla obtížná. Chyběla kanalizace, zásobování vodou bylo provizorní a odvádění splašků představovalo problém. Spisovatel Karel Čapek popsal zdejší prostředí v polovině 20. let jako zanedbanou periferii. Domky však často obklopovaly zahrádky, kde obyvatelé pěstovali zeleninu, a rodiny chovaly slepice, králíky i další drobná zvířata.
Navzdory chudobě měla kolonie vlastní společenský život. Ve 20. až 40. letech zde působilo nejméně osmnáct spolků, od sportovních a dělnických organizací přes divadelní a politická sdružení až po dobročinné spolky. Místní hospoda nabízela také divadelní sál. Slatiny tak nebyly jen shlukem nouzových domků, ale komunitou s vlastními zvyklostmi, sousedskými vazbami a místy, kde se lidé setkávali.
Škola, vzpomínky a Obecná škola
Děti ze Slatin chodily do školy v Elektrárenské ulici, která ležela těsně vedle kolonie, nikoli přímo v ní. Právě v tomto prostředí vyrůstal Zdeněk Svěrák. Jeho vzpomínky na dětství v okolí se staly jedním z inspiračních základů filmu Obecná škola z roku 1991.
Film zachycuje atmosféru poválečné periferie, drobných domků, uliček a sousedského života. Některé části příběhu jsou spojovány přímo se Slatinami a jejich okolím, film však není přesným dokumentem jediné konkrétní lokality. Je spíše uměleckým obrazem vzpomínek a prostředí, které se v průběhu let proměňovalo. Předobrazem učitele Igora Hnízda byl podle Svěrákových vzpomínek skutečný pedagog Václav Mejstřík, který na místní škole působil a zároveň psal.
Se zdejší periferií souvisí také jméno spisovatele a dramatika Františka Langera. Do oblasti Bohdalce a Slatin chodil na výlety a prostředí ho inspirovalo při práci na dramatu Periférie z roku 1925.
Proč nouzová kolonie zmizela
Po druhé světové válce začal stát pražské nouzové kolonie postupně likvidovat. Obyvatelé Slatin dostávali přednost při přidělování bytů na nových sídlištích, přestěhování však často souviselo s povinností odstranit původní domek. Na uvolněných parcelách pak v 60. letech vznikaly mimo jiné řady plechových garáží.
Do dneška se podle odhadů dochovalo přibližně padesát starých domků. Některé pozemky slouží jako zahrádky, jinde zůstaly ruiny, novější dřevěné chatky nebo garáže. Slatiny proto netvoří jednotný historický areál, ale pestrou mozaiku původní periferie, zeleně, železniční infrastruktury a novější zástavby.
Procházka po vnitřní periferii Prahy
Jako orientační výchozí bod může posloužit okolí autobusové zastávky Bohdalec. Lokalita nemá jediný oficiální vstup ani jednu přesnou adresu a její podoba se mění ulici od ulice. Při procházce lze sledovat úzké cesty, drobné domky, zahrádky i kontrast mezi pozůstatky kolonie a moderním městem.
Nejde o upravený památkový areál. Část cest je nerovná nebo nezpevněná a mnoho pozemků je soukromých či oplocených. Návštěvníci by proto měli zůstat na veřejně přístupných trasách a respektovat obyvatele. Kdo přijde s vědomím, že hledá spíše stopy minulosti než dokonale zachovanou památku, objeví na Slatinách pozoruhodný kus Prahy, který připomíná bytovou nouzi, migraci za prací i sílu svépomocně vytvořené komunity.