V roce 1903 se na Olomoucké ulici otevřela kavárna Hedwigshof. Nebyla však samostatným podnikem v jednopatrovém domě, ale součástí nájemního paláce, který v patrech ukrýval byty. Právě toto spojení společenského života a bydlení dobře vystihuje proměnu Opavy na moderní město. Zástavba se rozšiřovala za historické jádro, přibývali obyvatelé i nové profese a domy začaly sloužit několika funkcím zároveň.
Hedwigshof: dům, kde se bydlelo i setkávalo
Nájemní dům Hedwigshof na Olomoucké 8/14 navrhli opavští stavitelé Karel Kern a Karel Blum. Dvoupatrová stavba z roku 1903 zaujme novorokokovou fasádou, bohatou štukovou výzdobou, frontony, rizalitem a mansardovou střechou. V přízemí fungovala kavárna, zatímco horní podlaží patřila nájemním bytům.
Podnik nabízel kulečník, domácí i zahraniční tisk a dokonce elektrickou ventilaci. Patřil k nejvýznamnějším opavským kavárnám a jeho hostem býval také polní maršál Eduard Böhm-Ermolli. Po druhé světové válce se kavárna proměnila v Národní kavárnu, později prošla dalšími úpravami. Dům tak není jen ukázkou dekorativní architektury, ale také připomínkou doby, kdy kavárna představovala důležité místo veřejného i společenského života.
Rozvoj okolí Olomoucké ulice urychlilo nádraží Centrální dráhy, dnešní Opava západ, otevřené v roce 1872. Z původně okrajového prostoru se postupně stávala prestižní městská adresa s veřejnými stavbami, výstavními domy a od roku 1905 také elektrickou dráhou.
Státní zaměstnanci a vlastní vila architekta
Po vzniku Československa se bytová situace změnila. Do Opavy přicházeli čeští státní a zemští zaměstnanci a město hledalo nové možnosti, jak jejich bydlení zajistit. Na Kylešovském kopci, na pozemcích někdejšího lichtenštejnského dvora, proto vznikla nová obytná čtvrť.
Soubor domů v ulicích Boženy Němcové a Březinově byl dokončen v roce 1923 podle návrhu Johanna Kalitty za účasti zemského stavebního úřadu. Šest třípatrových domů tvoří dva samostatné bloky esovitého půdorysu. Byty odpovídaly dobovému standardu středních vrstev: pokoje směřovaly do ulice, zatímco kuchyně, spíže, koupelny, lodžie a pokoje pro služku byly obráceny do dvora. Z dispozice je patrné, jak odlišně se tehdy chápal provoz domácnosti i míra soukromí.
O několik let později si Johann Kalitta navrhl vlastní vilu Trautesheim v Gogolově ulici. Dům z roku 1927 má dvě podlaží a tři bytové jednotky. Ve srovnání se zaměstnaneckými domy představuje individuálnější podobu bydlení a ukazuje, jak mohl architekt přemýšlet o komfortu vlastního domu. Interiér však není běžně přístupný, stejně jako většina opavských vil.
Moderní bydlení mezi obchody a kavárnami
První republika přinesla do historického centra další typ domu: nájemní nebo obchodně-obytnou stavbu, která se snažila vyhovět modernímu provozu, ale zároveň respektovat staré město. Výrazným příkladem je dům Františka Havlického s kavárnou Orient na rohu Ostrožné a Hrnčířské. Vznikal v letech 1926 až 1928 podle projektu připisovaného Gotthardu Faikovi.
Zaoblené nároží, průběžné balkony a kombinace cihelného zdiva se železobetonovým skeletem dávají domu osobitý výraz. V prvních dvou převýšených podlažích bývalo knihkupectví a kavárna, nad nimi se nacházely nájemní prostory. Stavba tak spojovala nakupování, setkávání i bydlení. Po válečném poškození byla přestavěna na hotel Orient a později upravena pro bankovní provoz.
Ve špalíčku u Hlásky se ve 30. letech podařilo vložit moderní architekturu do historické parcelace. Niedermeyerův dům od Otto Reichnera z let 1932 až 1933 spojil kubickou kompozici s měřítkem okolních domů. V parteru měl velké výkladce, nejvyšší část sloužila bydlení. Na něj navázal dům TEBA Friedy Teitelbaumové od Haralda Bauera, který vznikl v letech 1935 až 1936. Prosklený parter, půlkulaté sloupy a téměř pásová okna působí moderně, přesto stavba zůstává sevřená úzkou historickou parcelou.
Podobný kontrast nabízí obytný a obchodní dům městské spořitelny na Horním náměstí. Nová část z let 1937 až 1940 se hladkou fasádou a pravidelným rastrem otvorů odlišuje od starší historizující budovy. Za obchodním parterem byly také luxusní byty, v nichž se dochovaly některé původní dveře a parketové podlahy.
Od vilových čtvrtí k sídlišti Kateřinky
Vedle nájemních domů vznikaly v meziválečné Opavě také výrazné vily. Dvojice vil Augusta a Ericha Lassmannových z let 1932 až 1933 vytváří jednotně komponovaný celek s plochými střechami využitými jako terasy. Jejich dispozice s patrovou schodišťovou halou odkazuje k anglickému typu domu. Vila Bruna Vogela v Gudrichově ulici, dokončená v letech 1929 až 1930, doplňuje obraz zámožného individuálního bydlení první republiky.
Po druhé světové válce se však měřítko bytové výstavby zásadně změnilo. V 70. a 80. letech rostla sídliště Kateřinky-východ a Kateřinky-západ. Jednotlivé parcely a ulice nahradily volně stojící bytové domy, rozsáhlé obytné celky a plánovaná občanská vybavenost. Obchodní dům Katka připomíná, že sídliště nebylo pouze souborem panelových domů, ale mělo mít také vlastní služby, obchody a centra každodenního života.
Nejlepší způsob, jak tuto proměnu poznat, nabízí Opavský architektonický manuál. Jeho mapa a tematické stezky propojují centrum s Předměstím a Kylešovským kopcem. Většinu domů lze obdivovat jen z ulice, protože jde o obydlené nebo administrativní objekty. Právě při takové procházce ale vynikne, že opavská architektura není přehlídkou izolovaných památek. Je to souvislý příběh města, které se během jediného století proměnilo od kavárenského nájemního domu až k masovému bydlení na sídlišti.