Členové výsadku Aroš III se v Olomouci sešli před hotelem Merkur. O šestnáct dní později se Ferdinand Čihánek dostavil na olomouckou služebnu gestapa a předal mu informace o parašutistech. Krátká časová vzdálenost mezi těmito událostmi ukazuje, jak se město stalo důležitým bodem příběhu odboje — nejprve místem obnoveného spojení, pak místem zrady.
Seskok, který skupinu rozdělil
Aroš III a Aroš IV odstartovaly 30. srpna 1941 z letiště Brovary u Kyjeva. Aroš III však nedopadla v zamýšleném prostoru. Skupina se ocitla v okupovaném Polsku jižně od Varšavy a její členové se při seskoku rozdělili. Do protektorátu se potom vraceli jednotlivě, což ztěžovalo navázání kontaktů i společné plnění úkolů.
Po návratu se výsadek spojil s domácím odbojem a připravoval sabotážní akce. Mezi plánovanými cíli byly sklady oleje a benzínu v Horních Moštěnicích a trafostanice v Dluhonicích. Nešlo tedy jen o pohyb několika parašutistů: jejich činnost závisela na spolupráci s lidmi, kteří jim pomáhali navazovat spojení a připravovat zázemí.
Olomoucká schůzka a proměna Čihánka
Jan Restel, Josef Vodička a Ferdinand Čihánek se setkali 14. září 1941 před hotelem Merkur v Olomouci. Místo schůzky si domluvili ještě před vysazením. Samotný hotel tak v příběhu vystupuje jako konkrétní bod, kde se po komplikovaném návratu znovu potkali členové skupiny.
Čihánek se ale 30. září dostavil na olomouckou služebnu gestapa. Odevzdal falešnou legitimaci i pistoli a sdělil informace o výsadkářích, jejich výcviku a rozdělení do skupin. Tím se stal konfidentem gestapa. Jeho rozhodnutí nebylo jen osobním obratem: poskytlo okupantům přehled, který mohl pomoci zasáhnout proti parašutistům i lidem, na něž se při své činnosti spoléhali.
Zatýkání zasáhlo i spolupracovníky
Gestapo zahájilo zatýkací akce 1. října. Pokus dopadnout Josefa Vodičku v Přerově nevyšel: místo očekávaného vlaku jel na kole. Následující den tam zatkli Jana Restela a Eduarda Janošce. Čihánkovo udání tak mělo rychlé následky, ale nelze jím vysvětlovat všechny zásahy proti moravskému odboji. Do pátrání se promítaly také další vyšetřovací a konfidentské vazby.
Rozsah represí přesto ukazuje, že důsledky dopadly daleko za okruh samotného výsadku. Zásah se týkal zbývajících členů Aroše III, dalších východních výsadkářů i jejich spolupracovníků. Ti pomáhali vytvářet zázemí pro odboj, a proto se síť po odhalení mohla stát terčem zatýkání a trestů.
Olomouc jako místo paměti
V prosinci 1941 odsoudil brněnský stanný soud k smrti devět parašutistů a 25 spolupracovníků. Popravy se uskutečnily 7. května 1942 v Mauthausenu. Tato čísla připomínají, že cena odboje se neomezovala na lidi vyslané ze zahraničí. Zasáhla také ty, kteří jim na Moravě pomáhali.
Čihánek na konci války uprchl do Německa, později zemřel v Marseille v roce 2005 a podle dostupných údajů nebyl potrestán. Olomouc v tomto příběhu nabízí dvě rozdílné zastávky: místo setkání lidí připravujících odpor a město, kde jeden z nich předal gestapu informace. Přesnou dnešní adresu hotelu Merkur ani to, zda se historická budova zachovala, se nepodařilo spolehlivě ověřit; jeho význam je proto především v doložené události z roku 1941.