Na první pohled zaujme bohatě zdobeným průčelím, při bližším poznání však Petrášův palác odhalí mnohem vrstevnatější příběh. Na místě dnešní stavby stály původně dva středověké měšťanské domy. Jejich gotické sklepy a části zdiva se dochovaly v hmotě paláce, který dnes tvoří výraznou součást historického Horního náměstí.
Od gotických domů k renesančním arkádám
Významná proměna objektu přišla v 16. století. Tehdy byl starší dům přestavěn a rozšířen směrem do dvora. Právě tam se dochoval jeden z nejcennějších prvků celého areálu: dvoupatrové renesanční arkády s toskánskými sloupky a stlačenými oblouky.
Arkády dnes nejsou z Horního náměstí běžně viditelné, přesto představují důležitý doklad starší stavební fáze. Připomínají, že palác nevznikl najednou podle jediného projektu, ale postupně na místě několika předchozích staveb. K renesanční podobě se později přidaly ještě gotické pozůstatky ukryté ve sklepeních a zdivu.
Barokní sídlo po velkém požáru
Starší dům výrazně poškodil velký olomoucký požár v roce 1709. Po zakoupení objektu Annou Marií Petrášovou následovala v letech 1725 až 1734 rozsáhlá barokní přestavba. Ta vtiskla stavbě podobu reprezentativního městského paláce, kterou v hlavních rysech známe dodnes.
Petrášův palác je dvoupatrový nárožní dům palácového typu se šestiosou barokní fasádou a středním dvorem. Jeho průčelí zdobí prolamované suprafenestry a výrazný vstupní portál s kamennými hermami, označovanými také jako atlanty. Monumentální schodiště uvnitř stavby působí téměř zámeckým dojmem a potvrzuje ambici vytvořit z městského domu skutečně reprezentativní sídlo.
Se sousedním domem je palác propojen třemi řadami prampouchů nad sebou. I tento detail ukazuje, jak hustě a promyšleně byla historická zástavba olomouckého centra utvářena.
Místo, kde se v Olomouci debatovalo o vědě
Nejvýznamnější kapitola dějin paláce se však týká vzdělanosti. Josef Petráš zde roku 1746 založil společnost Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, jejíž název lze přeložit jako Společnost neznámých učenců v rakouských zemích.
Organizace bývá označována za první učenou společnost v habsburské monarchii. Její vznik dokládá, že Olomouc nebyla v 18. století pouze významným církevním a správním centrem, ale také místem, kde se rozvíjel zájem o vědu, vzdělávání a výměnu názorů. Se společností byl spojen také Gerard van Swieten, nizozemský učenec a osobní lékař Marie Terezie. Podle regionálních historických údajů získala společnost v roce 1747 dodatečné oficiální svolení a potvrzení stanov od Marie Terezie.
Interiéry ukryté za fasádou
Vnější podoba paláce je jen částí jeho hodnoty. Některé dochované interiéry byly upraveny v novorokokovém stylu, patrně v roce 1875, kdy byli vlastníky Jan a Lucie Ottahalovi. Vedle zdobných prostor stojí za pozornost také archeologické doklady každodenního života v historickém domě.
Při výzkumu v roce 1998 byly v zásypech budovy nalezeny mimo jiné pozdně gotické a raně renesanční kamnové kachle nebo hrací karty. Takové nálezy připomínají, že dějiny paláce netvoří jen jeho majitelé a velké stavební úpravy, ale také obyčejné předměty, které po staletí zůstávaly ukryté ve zdech a podlahách. Návštěvníci si je mohli prohlédnout při mimořádném zpřístupnění paláce v roce 2024.
Co uvidí návštěvník dnes
Petrášův palác stojí na Horním náměstí naproti Sloupu Nejsvětější Trojice, takže jeho prohlídku lze spojit s návštěvou olomoucké radnice, historických kašen a dalších městských paláců v okolí. Z náměstí je dobře patrná zejména barokní fasáda a nárožní poloha domu.
Od roku 2000 je palác sídlem olomouckého územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu. Nejde proto o běžně otevřenou turistickou atrakci. Přístup do interiérů, k renesančním arkádám nebo k monumentálnímu schodišti je potřeba ověřit podle aktuálního programu NPÚ či města Olomouce. Příležitostí bývají mimořádné prohlídky a kulturní akce, například Dny evropského dědictví.
Petrášův palác je kulturní památkou a součástí městské památkové rezervace Olomouc. Jeho hodnota spočívá právě v propojení několika vrstev: gotických základů, renesančního dvora, barokní reprezentace, novorokokových interiérů a příběhu učenců, kteří zde v 18. století pomáhali utvářet modernější obraz vzdělané Evropy.