Největší překvapení Smilkova neleží přímo v zámecké budově, ale v parku. Na severozápadním okraji areálu se dochovaly pozůstatky barokního theatronu, terasovité kompozice, která měla charakter zahradního jeviště. Nešlo o samostatnou divadelní stavbu, nýbrž o důmyslně upravený svah se schodišti, rampami, opěrnými zdmi, vodním prvkem a sochami.
Právě spojení architektury, zahrady a okolní krajiny činí Smilkov pozoruhodným. Návštěvník zde může sledovat, jak barokní šlechtická sídla vytvářela nejen pohodlné bydlení, ale také reprezentativní prostředí určené k pohledu, obdivu a společenskému životu.
Zámek na místě staršího sídla
Smilkovský zámek je patrová dvoukřídlá budova půdorysu ve tvaru písmene L. Podle památkového popisu mohl vyrůst na základech starší tvrze. Dnešní podoba se pravděpodobně začala formovat na konci 17. století a v dalších obdobích byla několikrát upravována.
K památkově chráněnému areálu patří také kaple svaté Anny, takzvaný nový dům, menší domeček, hospodářské a zahradní stavby, kašna, park a samotný theatron. Smilkov tak není jen jednotlivou zámeckou budovou, ale celkem, v němž jednotlivé části původně vytvářely promyšlený celek.
Významnou kapitolu jeho dějin představuje 18. století. Smilkovské panství tehdy drželi mimo jiné Voračičtí z Paběnic, Metternichové a Bissingenové. Právě Jan Jindřich z Bissingenu nechal v polovině století zahradní kompozici vybudovat a panství dále zveleboval. Kolem roku 1750 navíc rozšířil svůj majetek o Heřmaničky a Dědkov.
Barokní zahrada jako prostor pro pohled
Theatron se rozkládal na svahu severně od zámku. Terasy byly uspořádány tak, aby vytvářely působivý prostor s výraznou centrální osou. Před terasami se podle popisů nacházelo pravoúhlé jezírko, dnes již zasypané. Ve středu kompozice stály tři sochy, po stranách byly umístěny vázy.
Výzdobu doplňovaly alegorické sochy a dekorativní prvky z červeného pískovce. Na jejich vzniku se podle regionálních údajů podíleli plzeňský sochař Lazar Widman a místní mistr Tomáš Hatlák. Část původních děl se zachovala, dnes je však uložena v různých částech areálu, například v oranžerii, na nádvoří nebo v interiéru zámku. Některé vázy, jezírko a nejméně jedna socha mezitím zanikly.
Další pravidelná část barokní zahrady se dochovala východně od zámku. Tvoří ji tři postupně zvýšené partery se schodišti, habrovými boskety, umělou jeskyní a sochou Herkula. Vedle terasového theatronu tak v areálu zůstává i ukázka formální zahrady, která byla založena přímo před východním průčelím sídla.
Jednu kompozici přerušila silnice
Smilkovský theatron má i neobvyklý příběh svého poškození. V roce 1811 byla jeho kompozice rozdělena silnicí na dvě části. Zásah přerušil původní prostorové vazby a změnil způsob, jakým lze zahradu vnímat. Dnešní pozůstatky proto nejsou úplným obrazem někdejšího barokního díla, ale spíše jeho fragmentem.
Přesto je z terénu stále patrné, že zde kdysi vznikl celek založený na práci s výškou, osou a průhledem. Terasy, schodiště a zbytky zdí připomínají dobu, kdy zahrada nebyla pouze místem odpočinku, ale také nástrojem reprezentace. Její uspořádání mělo návštěvníka vést prostorem a nabídnout mu působivý pohled na zámek i okolí.
Chráněný areál s omezeným přístupem
Po druhé světové válce sloužil zámek jako domov důchodců. Tento provoz podle regionálních údajů skončil v roce 1996. Následovalo období restitucí, majetkových sporů a chátrání, které se dotklo zámku i dalších částí areálu. Památková ochrana dnes zahrnuje celý historicky cenný soubor a upozorňuje také na špatný stavebně-technický stav řady objektů.
Smilkovský zámek leží na východním okraji obce, přibližně pět kilometrů jižně od Votic, nedaleko rybníků Příkop a Mlýnský. Areál není běžně veden jako veřejně přístupný návštěvnický objekt. Při cestě je proto nutné respektovat soukromé vlastnictví, nevstupovat za oplocení ani do budov a na terasy bez svolení vlastníka.
I z veřejně přístupného okolí však lze vnímat rozdíl mezi zámeckou budovou, pravidelnými zahradními terasami a krajinářským parkem. Právě v tomto propojení spočívá hlavní hodnota Smilkova: nejde jen o zámek, ale o dochovaný otisk barokní představy o tom, jak má sídlo působit v krajině.