Na severním okraji Lažánek se ukrývá místo, kde historie není zapsaná jen v kronikách, ale také v terénu. U cesty směrem k Maršovskému údolí se dochovaly pozůstatky lomů a vápenických pecí, v nichž se po staletí zpracovával místní vápenec. Pro návštěvníka jde o nenápadnou, ale cennou technickou připomínku řemesla, které ovlivnilo zdejší obživu, podobu krajiny i samotnou identitu obce.
Od kamene ke stavebnímu vápnu
Lažánky leží na náhorní plošině v nadmořské výšce přibližně 410 až 430 metrů. Jejich podloží tvoří spodnodevonské vápence, které se v okolí těžily nejméně od středověku. Po hornické činnosti zůstaly v krajině jámové lomy hluboké zhruba tři až patnáct metrů.
Vytěžený kámen se nepoužíval pouze jako stavební materiál. Po vypálení vznikalo vápno, důležitá surovina pro zdění, omítky i bílení. V širším okolí mělo význam také při zpracování železné rudy těžené od 16. století. Ta se tavila například v osadě Šmelcovna, a vápenec se tak stal součástí hned několika navazujících činností.
Malé pece pro místní potřebu
Nejstarší způsob výroby představovaly takzvané zemní vápenky. Byly částečně zahloubené do země a sloužily především k menší, „fůrové“ výrobě. Takové vápenictví nemělo podobu velkého průmyslového podniku. Kámen se vytěžil, připravil, vypálil a výsledné vápno se využilo v obci nebo prodalo do okolí.
Podle místního podání stály u počátků Lažánek chalupy uhlířů a vápeníků. V první polovině 20. století se navíc vápenictví věnovala značná část místních gruntovníků a domkařů. Vápno se rozváželo koňskými povozy do širokého okolí, takže řemeslo nebylo okrajovou činností několika specialistů, ale jedním z pilířů zdejšího hospodářství.
Lažánecký vápenec měl dobrou pověst. Ceněná byla jeho takzvaná nařcivost: při hašení vápno výrazně zvětšovalo svůj objem a vytvářelo hladkou, soudržnou a jednotnou hmotu. Právě díky tomu se hodilo pro stavební práce i líčení. Obec se proto dříve označovala jako Vápenné Lažánky a vápenická pec se dostala také do jejího znaku.
Větší provozy a konec vápenictví
Vedle drobných domácích vápenic fungovaly v Lažánkách v první čtvrtině 20. století také čtyři větší šachtové pece vytápěné uhlím. Z původních zařízení se připomíná zejména Družstevní svépomocná vápenka v prostoru dnešního kamenolomu a zděné torzo kruhové Havlíkovy pece v lokalitě Chrástky.
Havílkova pec ukončila provoz podle odborných podkladů v roce 1966. Družstevní svépomocná vápenka fungovala ještě v letech 1936 až 1971. Tradiční výroba tak mizela postupně a její konec se obvykle klade přibližně do období kolem roku 1970, kdy ji nahradil modernější provoz čebínské vápenky.
Technická stopa v krajině
Dnešní lokalita U staré vápenice není skanzenem s dochovaným zařízením v provozu. Návštěvník tu najde především torza pecí, staré lomy a terénní změny, které ukazují, jak intenzivně se zdejší krajina využívala. Právě v tom spočívá její hodnota: technické dědictví není oddělené od okolí, ale stává se jeho přirozenou součástí.
Místo se hodí jako krátká zastávka při výletu kolem Lažánek, Maršovského údolí a Tišnovska. Lokalita leží na katastru obce Lažánky v Jihomoravském kraji, nikoli v obci Maršov; Maršovské údolí označuje směr a okolní prostor. Přibližná poloha je 49°16′44,208″ severní šířky a 16°23′17,026″ východní délky.
Při návštěvě je třeba dbát zvýšené opatrnosti, zejména v okolí bývalých lomů a zděných torz. Dostupné informace neuvádějí jednotný návštěvní režim ani pravidelné prohlídky. Nejlepší je proto vnímat Lažánky jako venkovní historickou stopu, která připomíná dobu, kdy se z místního kamene nestavělo jen v okolí, ale také se z něj odvíjel každodenní život celé obce.