Stromořadí 115 dubů letních lemující silnici jižně od Boru patří k nejvýraznějším krajinným prvkům v okolí města. Borská alej není uzavřeným parkem ani výletním areálem s návštěvnickým zázemím. Její kouzlo spočívá právě v jednoduchosti: člověk ji potká na cestě mezi Borem a Stráží a během krátké zastávky může vnímat, jak výrazně dokáže řada stromů proměnit běžnou silniční krajinu.
Dubová dominanta u Boru
Alej vede podél komunikace směrem na Stráž, podle dostupných lokalizačních údajů v blízkosti silnice č. 195 a rybníka Obora. Nachází se přibližně v nadmořské výšce 481 metrů, v otevřené krajině Tachovska. Právě v takovém prostředí vyniká její pravidelný liniový charakter. Stromy nejsou rozptýlené jednotlivě, ale vytvářejí souvislý celek, který doprovází cestu a zároveň ji zasazuje do okolní krajiny.
Historické údaje uvádějí u dubů výšku kolem 18 metrů. Toto číslo pochází z měření z roku 1986, a nelze je proto automaticky chápat jako dnešní průměrnou výšku. Databázové podklady zároveň zmiňují obvody kmenů zhruba od 90 do 260 centimetrů. I tyto rozměry je vhodné vnímat jako historické či orientační údaje, nikoli jako aktuální inventarizaci každého stromu.
Chráněná alej s dlouhou historií
Borská alej byla 9. října 1987 vyhlášena chráněným přírodním výtvorem. Spolu s Muckovskou alejí tak patří k historicky chráněným stromořadím na území města Bor. Tehdejší ochrana reagovala na hodnotu aleje jako celku – nejen na stáří nebo velikost jednotlivých dubů, ale také na její význam pro vzhled a čitelnost krajiny.
Po přijetí zákona o ochraně přírody a krajiny v roce 1992 se starší ochranné kategorie postupně převáděly nebo řešily v nových režimech, například jako památné stromy či stromořadí. Přesné současné právní označení Borské aleje je proto vhodné ověřit v aktuálním záznamu Ústředního seznamu ochrany přírody. Jisté však je, že její ochrana má kořeny už v druhé polovině 20. století a že alej není jen náhodnou řadou stromů u silnice.
Místo, které se poznává cestou
Borská alej se hodí především jako krátká zastávka při výletu v okolí Boru. Nečeká zde samostatné turistické centrum, pokladna ani organizovaná prohlídka. Návštěvník přijíždí k liniovému stromořadí, které si může prohlédnout z okolí komunikace a vnímat jeho proměnu podle roční doby. Na jaře a v létě vytvářejí duby zelený doprovod silnice, na podzim vynikne jejich barevnost a v zimě se lépe ukáže tvar korun i pravidelnost celé aleje.
Pro orientaci lze využít polohu přibližně 49°41'56.775" severní šířky a 12°46'47.250" východní délky. Přesná adresa zde ale nedává velký smysl – alej se táhne podél komunikace, nikoli kolem jediného návštěvnického bodu. Při zastavení je nutné myslet především na bezpečnost. Jde o silniční úsek, proto není vhodné vstupovat do vozovky ani ponechávat auto na nebezpečném místě. Nejlepší je zvolit bezpečné místo mimo jízdní pruh a alej pozorovat s dostatečným odstupem.
Krajina, která stojí za pozornost
Hodnota Borské aleje nespočívá v jedné mimořádně mohutné dřevině, ale v působení celého stromořadí. Řada dubů vytváří orientační prvek, který propojuje cestu, okolní pole a lesnatější části krajiny. Podobné aleje bývaly důležitou součástí cestní sítě a dodnes pomáhají číst prostor, jímž člověk prochází nebo projíždí.
Kdo poznává Bor a jeho okolí, může Borskou alej vnímat jako doplněk k návštěvě města i jako připomínku toho, že zajímavá místa nemusí mít podobu hradu, rozhledny nebo upraveného parku. Někdy stačí několik desítek starších stromů podél cesty, aby obyčejný úsek mezi dvěma obcemi získal vlastní charakter. Právě v tom je Borská alej na Tachovsku cenná.