Na konci Pařížské ulice stojí dům, který se nedá přehlédnout. Devítipodlažní Fairmont Golden Prague, známý po desetiletí jako hotel InterContinental, je výraznou železobetonovou stavbou zasazenou přímo do historického Starého Města. Po rekonstrukci v letech 2021 až 2025 znovu funguje jako luxusní hotel, zároveň se ale snaží být otevřenější okolnímu městu.
Brutalismus v historickém prostředí
Hotel vznikal v letech 1968 až 1974 podle návrhu kolektivu vedeného Karlem Filsakem. Na projektu se podíleli také Karel Bubeníček, Jaroslav Švec a Jiří Louda. Architekti od počátku počítali s tím, že stavba bude stát v citlivém prostředí Pražské památkové rezervace. Proto ji nenavrhli jako běžný blok, ale jako solitér s výrazně členěnou hmotou a horizontální kompozicí.
Pohledový beton, kabřincové obklady a kovové fasádní prvky vytvářejí charakter domu, který je současně robustní i překvapivě plastický. Jednotlivé části stavby pomáhají zmírnit měřítkový rozdíl mezi moderní architekturou a historickými domy Pařížské ulice. Právě spojení monumentálního výrazu s promyšleným zasazením do centra řadí hotel k významným ukázkám českého brutalismu, přestože dosud není kulturní památkou.
Dům jako umělecké prostředí
InterContinental nebyl od začátku pouze hotelem s několika dekoracemi. Architektura, interiér, světla, nábytek a výtvarná díla měly tvořit jeden celek. Na jeho podobě se podíleli například René Roubíček, Hugo Demartini, Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou, Čestmír Kafka, Josef Klimeš, František Ronovský nebo Josef Jíra.
Rekonstrukce vedená ateliérem TaK Architects pod vedením Marka Tichého se pokusila tuto původní koncepci obnovit. Interiéry doplnilo britské studio Richmond International, které do nich vneslo současnou vrstvu, aniž by zcela překrylo rukopis 70. let. Stavbaři při opravách řešili i poškozené konstrukce a obnovovali charakteristické otisky bednění v pohledových betonech.
Mezi nejpůsobivější obnovené prvky patří skleněné lustry Reného Roubíčka v Grand Ballroomu a pozlacená světla Huga Demartiniho v restauraci Zlatá Praha. Pozornost přitahují také dřevěné stropní plastiky Čestmíra Kafky, vitráže Josefa Jíry nebo práce dvojice Libenský–Brychtová. Nová podoba hotelu přidává díla současných autorů, mimo jiné Martina Janeckého, Zdeňka Lhotského a Jaroslava Róny, i nové realizace značek Bomma a Preciosa.
Od hotelu k veřejnému prostoru
Největší změna se odehrává v přízemí a v okolí budovy. Hotel dnes nabízí šest gastronomických podniků a barů, galerii, restaurace, terasy i prostory pro společenské a kulturní akce. Některé části tak mohou navštívit i lidé, kteří nejsou ubytovaní. Podmínky se liší podle konkrétního provozu a před návštěvou je vhodné ověřit aktuální režim.
Výrazným lákadlem je střešní restaurace Zlatá Praha v devátém podlaží. Nabízí panoramatické pohledy na historické centrum, Pařížskou ulici i Letnou. K odpočinku slouží také wellness o rozloze přibližně 1 400 metrů čtverečních s bazénem, saunami, parní lázní, jacuzzi a dalšími zázemími. Pro zájemce o architekturu je však nejzajímavější už samotné lobby a veřejně přístupné části přízemí, kde se potkávají původní a nové umělecké zásahy.
Pěší cesta k Vltavě
Hotel se městu neotevírá jen restauracemi. Součástí širšího projektu Staroměstská brána je také pěší tunel pod Dvořákovým nábřežím. Ten propojuje prostor u hotelu s náplavkou a vytváří přímější cestu od Pařížské ulice k řece. Trasa je součástí záměru, který počítá s veřejně prostupným územím o rozloze přes 6 000 metrů čtverečních.
Nové propojení má symbolický význam: z budovy, která působila spíše jako uzavřený hotelový svět, se stává součást městské pěší sítě. Veřejná prostranství kolem objektu mají podle plánů sloužit také kulturním, vzdělávacím a společenským akcím. Tunel je přitom technicky zabezpečen proti povodni; na straně u řeky se nacházejí povodňová vrata.
Fairmont Golden Prague tak dnes stojí na pomezí několika světů. Je mezinárodním hotelem, výraznou ukázkou poválečné architektury i galerií umění ve veřejněji přístupném prostředí. Pokud se vydáte do centra za poznáním pražské architektury, vyplatí se nezůstat jen u pohledu z Pařížské ulice. Právě uvnitř a v novém průchodu k Vltavě je nejlépe vidět, jak může rekonstrukce brutalistické stavby spojit minulost se současným městským životem.