Na první pohled může kostel Stětí svatého Jana Křtitele v Hostivaři působit skromně. Jeho jednoduchá loď s půlkruhovou apsidou ale ukrývá mimořádně cenný obrazový program. Středověké nástěnné malby v závěru kostela představují jednu z nejzajímavějších památek Staré Hostivaře a připomínají dobu, kdy i menší venkovský kostel mohl být vybaven promyšlenou teologickou výzdobou.
Prostá stavba se složitou minulostí
Kostel stojí v prostoru dnešních ulic Selská a Domkářská a spolu s farou, ohradní zdí, bývalým hřbitovem a dřevěnou zvonicí tvoří historické jádro někdejší vesnice. Zdivo je zčásti sestavené z pečlivě opracovaných opukových kvádříků, místy doplněných pískovcem. Apsidu zvenčí člení lizénové rámy s obloučkovým vlysem, tedy prvky, které odkazují na starší stavební tradice.
O původu kostela však nelze mluvit jedinou přesnou větou. Archeologové odhalili základy současné stavby i dvou starších objektů. Památkové průzkumy připouštějí také existenci rotundy z konce 11. nebo první poloviny 12. století, její podoba a vztah k dnešnímu kostelu však zůstávají předmětem odborného zkoumání. Stavba byla ve 13. století přestavěna do podoby, která se v základních rysech dochovala dodnes. První písemná zpráva o zdejší farnosti pochází z roku 1352.
Výjev, který spojuje nebe i zemi
Největší překvapení čeká uvnitř. Apsidu pokrývá výmalba, nejčastěji datovaná do druhé poloviny 13. století. Objevena byla při opravách v roce 1905 a později se postupně odkrývala a restaurovala. Její výtvarný projev je výrazný: postavy i detaily vymezují pevné obrysové linie a barvy jsou nanášeny v jasných, místně omezených plochách.
Ústředním motivem je trůnící Bůh Otec v mandorle, tedy v mandlovitém obrazovém rámci. Před ním se vznáší kříž s tělem Krista. Výjev tak spojuje představu Božího trůnu, Ukřižování a tajemství Nejsvětější Trojice. Mandorlu nesou dva andělé a v jejím okolí se objevují symboly evangelistů: lev svatého Marka, býk svatého Lukáše, orel svatého Jana a anděl svatého Matouše.
Ve spodní části obrazového pole jsou stylizované stromy, patrně s odkazem na rajské stromy poznání a života. Pod mandorlou pak malíř umístil kruhové medailony s hlavami mužů a žen. Pravděpodobně jde o proroky a sibyly, tedy postavy spojované s předzvěstí příchodu Krista. Celek nepůsobí jako náhodný soubor výjevů, ale jako promyšlený obrazový výklad dějin spásy.
Jan Křtitel, světci a výjevy z Kristova života
Mezi okny apsidy jsou vyobrazeni světci. Nechybí patron kostela, svatý Jan Křtitel s beránkem. Postava církevního hodnostáře s palliem bývá označována jako patrně svatý Vojtěch, další identifikace už nejsou vždy zcela jisté. Bezpečněji lze rozpoznat svatou Kateřinu s kolem. Ve spodní části apsidy se dochovaly také scény Kristova Narození.
Ikonografie maleb je pozoruhodná nejen rozsahem, ale i svými možnými vazbami. Odborníci hledali podobnosti v západoevropském prostředí, mimo jiné v německých a belgických rukopisných i monumentálních dílech. Hostivařská výmalba tak ukazuje, že středověké umění nebylo uzavřené hranicemi jednotlivých obcí a regionů.
Okna jako svědectví proměn
Památkový průzkum přinesl ještě jeden důležitý objev. Na jižní straně apsidy se dochovaly překryté relikty oken ze tří různých stavebních etap – románské, gotické a barokní. I samotná okna proto vyprávějí příběh proměn kostela, který se v průběhu staletí přizpůsoboval novým představám o prostoru, světle i liturgii.
Areál doplňuje sanktusníková věžička a dřevěná hranolová zvonice na kamenné podezdívce. Kostel je dodnes farním chrámem římskokatolické farnosti Praha-Hostivař. Interiér nemusí být volně přístupný po celý den, proto je vhodné ověřit aktuální možnosti návštěvy u farnosti nebo přijít v souvislosti s bohoslužbou či organizovanou akcí. Farnost uvádí také bezbariérový přístup.
Návštěvu lze snadno spojit s procházkou Starou Hostivaří, podél Botiče a k Toulcovu dvoru v areálu někdejší tvrze. Právě v této krajině vynikne, proč má hostivařský kostel takovou hodnotu: není osamělou památkou, ale součástí zachovaného historického prostředí, v němž se středověké dědictví stále čte v ulicích, stavbách i krajině.