Na Housce se v první polovině 70. let neodehrávaly jen běžné kastelánské povinnosti. Hrad u Blatců se díky Svatopluku Karáskovi proměnil v neoficiální útočiště lidí, kteří se v normalizačním Československu ocitali mimo hlavní proud. Scházeli se tu hudebníci, evangelničtí duchovní, filozofové i další představitelé rodícího se disentu.
Právě tato méně známá kapitola dává Housce další význam. Vedle gotické kaple, renesančních úprav a pověstí o podzemní bráně do pekla tu existuje také příběh nezávislé kultury a občanské odvahy.
Kastelán Svatopluk Karásek
Svatopluk Karásek byl evangelický duchovní a písničkář. Po odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské služby měl po komunistickém převratu potíže najít zaměstnání. Na Housce působil v první polovině 70. let, podle různých pramenů přibližně mezi lety 1972 až 1976.
Na hradě žil s manželkou Stáňou a dětmi. Otevřenost jejich domácnosti přitahovala návštěvníky z evangelického prostředí i undergroundu. Houska tak nebyla pouze pracovním místem svého kastelána, ale také prostorem, kde se mohli potkávat lidé s různými zkušenostmi a názory. Spojoval je zájem o svobodnou kulturu, víru, filozofii a možnost žít pravdivěji, než dovolovala oficiální ideologie.
Hrad, kde zněli Plastici
Jedním z nejhmatatelnějších dokladů této éry je nahrávání alba Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned skupiny The Plastic People of the Universe. Podstatná část desky vznikala na Housce v prosinci 1974 a v únoru následujícího roku. Další dvě skladby kapela dokončila v Praze v listopadu 1975.
Pro Plastic People šlo o důležitý způsob, jak zachytit hudbu, která neměla šanci projít oficiální kulturní kontrolou. Album v Československu za normalizace legálně nevyšlo a šířilo se neoficiálními kopiemi. První zahraniční vydání přišlo až v roce 1978, české oficiální vydání později.
Dnes si návštěvník při prohlídce neposlechne nahrávku přímo v autentické undergroundové expozici. Hrad nemá samostatný okruh věnovaný Karáskovi, Plastic People ani Chartě 77. Přesto může být vědomí této minulosti zajímavým doplněním návštěvy: za zdmi památky se tu odehrávala kulturní historie, která ovlivnila celou českou společnost.
O půlnoci před Chartou 77
Další významná událost se na Housce odehrála v noci z 21. na 22. srpna 1976. Během celonočního semináře se tu podle pozdější vzpomínky Tomáše Halíka o půlnoci hovořilo o přípravách dokumentu, který tehdy ještě neměl jméno Charta 77. Jiří Němec měl část účastníků poprvé informovat o tom, že se rodí širší občanská iniciativa.
Je důležité zachovat přesnost: Houska nebyla místem formálního založení Charty 77. Rozhodující schůzky nad textem probíhaly až v prosinci 1976. Hrad však patřil k předchozím kontaktním místům, kde se potkávali lidé z různých opozičních kruhů a kde se šířily informace o společném postupu.
Seminář navazoval na neoficiální filozofická a teologická setkání spojená například s Jiřím Němcem, Janem Sokolem a Janem Patočkou. Právě zde se propojovalo evangelické prostředí s intelektuálním disentem a nezávislou kulturou. Tato síť vztahů se později stala jedním z předpokladů pro vznik Charty 77.
Underground, represe a odchod z Housky
Bezprostředním impulzem ke vzniku Charty 77 byly represe proti undergroundu. Po zatýkání a procesu v roce 1976 dostali někteří hudebníci nepodmíněné tresty. Mezi odsouzenými byl také Svatopluk Karásek, který ve vězení strávil osm měsíců. Po propuštění se na Housku už nevrátil a později se stal signatářem Charty 77.
Jeho osud propojuje několik příběhů, které se na první pohled mohou zdát oddělené: dějiny hradu, evangelického disentu, českého undergroundu i zápasu o dodržování lidských práv. Houska se tak stává konkrétním místem, kde lze tyto dějiny vnímat nikoli jako abstraktní kapitolu učebnice, ale jako síť skutečných lidí a osobních setkání.
Houska mezi památkou a živou pamětí
Hrad stojí na místě staršího hradiště a podle novějších archeologických poznatků byl založen v první polovině 13. století. Dnešní areál spojuje gotické a renesanční prvky, k nejcennějším částem patří gotická kaple s nástěnnými malbami z přelomu 13. a 14. století. Ve 20. století prošel rekonstrukcí, po druhé světové válce sloužil mimo jiné jako depozitář Státní knihovny.
Veřejnosti byl znovu zpřístupněn v roce 1999. Kromě historických prostor nabízí také kulturní akce a expozici mechanického dřevěného díla PEKLEM v bývalé kočárovně. Při návštěvě je ale dobré vědět, že příběh Karáska a undergroundu není součástí běžné samostatné expozice. Housku proto stojí za to vnímat ve dvou rovinách: jako pozoruhodnou památku Kokořínska a jako místo, kde se v době nesvobody potkávali lidé usilující o svobodnou kulturu a veřejný život.