Mattoniho vodopád v Kyselce na první pohled působí jako přírodní scenérie. Voda stéká po kaskádě, ukryté v zeleni bývalého lázeňského areálu, a poblíž se otevírá umělá jeskyně. Ve skutečnosti jde o historické dílo člověka – součást promyšleného systému, který využíval přebytečnou vodu z Ottova pramene a zároveň ji zapojil do reprezentativní podoby lázní.
Vodopád leží v prostoru lázeňského korza za Mattoniho vilou. Na Mattoniho stezce je pátým zastavením, přibližně půl kilometru od jejího začátku. Nejde tedy o osamělý přírodní cíl, ale o jednu z dochovaných připomínek někdejšího lázeňského světa, kde měly prameny, kolonády, cesty i drobné stavby vytvářet působivý celek.
Vodní kaskáda místo obyčejného odtoku
Praktická funkce vodopádu byla jednoduchá: odváděl přebytečnou vodu z Ottova pramene směrem k řece Ohři. Lázeňská kultura 19. století však dokázala i technické řešení proměnit v estetický prvek. Voda proto nebyla vedena nenápadným korytem, ale přes kaskádu, která se stala součástí procházek a odpočinku v areálu.
V horní části se nachází také umělá jeskyně s pítkem napájeným pramennou vodou. Právě tady je dobré rozlišovat mezi historickým popisem místa a současným stavem. Funkčnost pítka, jezírka i aktuální hygienická nezávadnost vody se mohou měnit, a případnou ochutnávku je proto vhodné ověřit přímo na místě.
Ottův pramen a vzestup Kyselky
Příběh vodopádu úzce souvisí s pramenem, který mu dal vodu. Ottův pramen získal své jméno po návštěvě řeckého krále Otty I. v roce 1852. Kyselka se následně začala výrazně rozvíjet jako lázeňské místo a její proměna pokračovala zejména po roce 1867, kdy si lázně pronajal Heinrich Mattoni. V roce 1873 se stal jejich majitelem.
Podoba pramene se v průběhu času měnila. Původní drobný pavilon ve 20. letech 19. století nahradil empírový gloriet, později zde vznikla dřevěná kolonáda. Na konci století pak vyrostla nová kolonáda s pavilonem podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka. K areálu patřilo také zázemí pro stáčení a přepravu minerální vody. Bedny s lahvemi se mezi Jindřichovým dvorem a plnírnou Ottova pramene přepravovaly po pozemní lanové dráze.
Mattoniho stezka spojuje vodopád s lázněmi
Samotný vodopád zabere jen krátkou zastávku, jeho okolí ale stojí za delší procházku. Mattoniho stezka měří 3,6 kilometru a vede kolem míst, která připomínají různé stránky kyselských lázní. Navštívit lze Mattoniho vilu, sochu Heinricha Mattoniho, kolonádu s pavilonem Ottova pramene i vyhlídky a kaple.
Trasa propojuje lázeňskou architekturu s industriální historií. Mattoniho továrna a další objekty vznikaly převážně ve druhé polovině 19. století v historizujícím slohu. Zatímco vodopád a některá volně přístupná místa mohou být příjemným cílem procházky, část historických budov je kvůli dlouhodobému chátrání zabezpečená a není určena k návštěvě. Do uzavřených objektů proto není možné vstupovat.
Prakticky před návštěvou
Kyselka leží přibližně deset kilometrů od Karlových Varů a je dostupná také autobusovou linkou ve směru Karlovy Vary–Vojkovice. Pro návštěvu autem obec doporučuje parkování u kina, respektive u Trinkhalle, které je druhým zastavením naučné stezky. K vodopádu se pak pokračuje pěšky po trase.
Většinu Mattoniho stezky lze podle popisu absolvovat i s malými dětmi a kočárky. Mezi vyhlídkami se však objevují úseky s náročnějším terénem. Nejlepší je proto počítat s tím, že nejde jen o krátké fotografické zastavení, ale o procházku s různorodým povrchem a několika místy, kde se vyplatí opatrnost.
Mattoniho vodopád je zajímavý právě tím, že stojí na pomezí přírody, techniky a lázeňské reprezentace. Voda, která by jinak pouze odtekla, se zde stala součástí promyšlené scenérie. Spolu s pramenem, kolonádou, vilou a továrními stavbami tak vypráví příběh Kyselky jako místa, kde se léčivá voda proměnila v rozsáhlý lázeňský i průmyslový podnik.