Nejstarší známý zápis o Mosteckém mlýně pochází z roku 1491. Tehdy jej Jiřík, syn Janečkův z Písku, koupil od Vávry Bradáče za 70 kop. Právě po něm se mlýnu původně říkalo Bradáčův nebo Bradáčovský. Jeho jméno i technika se v dalších staletích měnily, místo u Blanice však zůstalo spojené s využíváním vodní síly.
Most, který dal mlýnu jméno
Název Mostecký odkazuje k mostu přes Blanici, který stával poblíž na někdejší cestě z Vodňan do Písku. Mlýn tak nebyl jen provozem u vody, ale také součástí důležitého dopravního místa. Smlouvy z let 1533 a 1614 ukládaly držiteli mlýna povinnost opravovat nájezdy na most. Péče o cestu a přístup přes řeku tedy patřila k jeho závazkům.
V roce 1754 koupil mlýn Matěj Pimperle. Podle záznamů se jeho rodina v polovině 19. století úředně přejmenovala na Mostecké; právě do této doby se klade vznik dnešního názvu. Historie mlýna tak zachycuje nejen vývoj vodního hospodářství, ale i proměnu jména, které se od místního orientačního bodu přeneslo na mlynářskou rodinu.
Od vodních kol k turbínám
Záznamy o vybavení ukazují, jak se provoz postupně rozšiřoval. V 16. století měl mlýn dvě kola na spodní vodu. Roku 1683 se uvádějí už tři kola, tři mlecí složení a stoupa. Na začátku 19. století, v roce 1805, měl tři mlecí složení, tři stoupy a také pilu. Nešlo tedy pouze o mletí obilí, ale o soubor provozů využívajících vodní pohon.
Další výraznou proměnu přinesla turbínová technika. Pro rok 1930 je doložena Francisova turbína od firmy J. Kohout ze Smíchova. Při spádu 0,8 metru měla hltnost 0,632 kubického metru za sekundu a výkon 5,06 koňské síly. Tato historická turbína je podle technického záznamu ve mlýně vystavena. Později byly instalovány také Kaplanovy turbíny, spojené s novodobým využíváním vodní energie. V souvislosti s elektrárnou se uvádí rok 2009, nelze však bez dalšího ověření zaměňovat vystavený historický stroj za zařízení, které elektřinu vyrábí dnes.
Širší okolí se měnilo také úpravami toku. Regulace Blanice byla dokončena roku 1931, v době, kdy se vodní provozy přizpůsobovaly novým podmínkám. Vodňansko mělo dlouhou mlynářskou tradici: k městu náležela téměř desítka mlýnů. Mostecký je proto zajímavý i jako součást někdejší sítě provozů, které využívaly řeku a její náhony.
Muzeum v prostorách, kde se skutečně mlelo
Mlynářské muzeum vzniklo ve mlýně v roce 2009. Jeho výhodou bylo, že návštěvníci mohli poznávat řemeslo přímo v původních prostorách a mezi dochovaným zařízením. Zmiňována je strojovna, šalanda, kde přespávali krajánci, tedy putující mlynářští pomocníci, i čisticí a mlecí stroje. V bývalé sýpce byla umístěna také národopisná expozice.
Zachované vybavení dokládá různé fáze zpracování obilí. Patří k němu výtahy, dvě válcové stolice s železnými válci, dvě kamenná mlecí složení a hranolové vysévače. Výtahy dopravovaly materiál mezi částmi provozu, válcové a kamenné stolice obilí mlely a vysévače oddělovaly výsledné produkty. I bez podrobného výkladu tak lze z uspořádání strojů pochopit, že mletí nebylo jediným krokem na cestě od zrna k mouce.
Poválečný osud a návštěva
Provozní historie nebyla nepřerušená. Mlýn byl uzavřen roku 1953, o pět let později znárodněn a v roce 1968 navrácen Janu Mosteckému mladšímu. V roce 2002 jej zasáhla povodeň. Tyto události připomínají, jak citlivé jsou vodní stavby na změny režimu i samotného toku.
Aktuální přístupnost muzea není z dostupných informací jednoznačná. Některé údaje uvádějí uzavření kvůli rekonstrukci, jiné možnost návštěvy po předchozí telefonické domluvě. Před cestou je proto vhodné ověřit podmínky přímo u vlastníka a nepočítat s pravidelnou otevírací dobou. Mostecký mlýn tak nejlépe představuje místo, kde se historie dá číst z polohy u řeky, z proměn jeho názvu i z techniky, která po staletí hledala nové způsoby, jak využít proud Blanice.