Proč je partutovický mlýn tak zajímavý? Nejde jen o jeho stáří nebo malebnou polohu nad obcí. Když se potřebuje natočit proti větru, neotáčí se pouze střecha s křídly, ale celý dřevěný objekt. Právě tento princip odlišuje zdejší mlýn od známějšího holandského typu a dělá z něj pozoruhodnou technickou památku.
Celodřevěný sloupový mlýn stojí přibližně 400 metrů jihovýchodně od Partutovic, v nadmořské výšce kolem 558 metrů. Z místa je patrné, proč se větrné mlýny stavěly právě na vyvýšených polohách: otevřený terén jim poskytoval lepší přístup k proudícímu vzduchu. Dnes sem míří hlavně návštěvníci, kteří chtějí poznat méně obvyklou část moravského technického dědictví.
Celá stavba se natáčí za větrem
Partutovický mlýn patří k německému, někdy také beranímu typu. Jeho základem je mohutný dubový nosný systém s dolním křížem a středovým svislým trámem. Na této konstrukci spočívá celá dřevěná stavba, kterou lze otáčet podle směru větru. Spolu s ní se natáčejí také čtyři křídla.
Čtvercový půdorys má přibližně 5,75 až 5,8 metru a mlýn dosahuje výšky zhruba 10,7 metru. Vnější plášť i střecha jsou pokryté dřevěným šindelem. Na první pohled působí stavba skromně, uvnitř však ukrývá promyšlený mechanismus, který dokázal sílu větru převést na pohyb mlýnského zařízení.
Současný mlýn vznikl roku 1837. Při jeho stavbě byly použity i části starší konstrukce, což připomíná letopočet 1783 vyrytý na jednom z trámů. Dochovalo se také původní vnitřní vybavení. Podle turistických informací je zařízení stále provozuschopné, takže návštěva není jen prohlídkou prázdné historické schránky.
Od mouky ke kulturní památce
V mlýně se zpracovávalo obilí, mlela se mouka, ječmenná krupice a šrotovaly kroupy. Po druhé světové válce však jeho význam postupně slábl. V obci se rozšířily šrotovníky a pravidelný provoz mlýna začal ztrácet smysl. Přesný okamžik úplného ukončení činnosti není ve všech materiálech uváděn stejně, jisté ale je, že poválečné období znamenalo postupný ústup mlýnského řemesla.
Důležitou kapitolu napsal rok 1894, kdy chátrající stavbu koupil Benedikt Maršálek. Na jeho rod navazuje i dnešní péče o objekt. Posledním mlynářem byl jeho vnuk Augustin Maršálek, kterému se říkalo Gustýnek. Současným pečovatelem je Jan Kandler, pokračovatel této mlynářské tradice.
Za druhé světové války byl mlýn zapečetěn. Výraznější obnovy se dočkal v letech 1953 až 1955 s podporou památkové péče. Tehdy se mimo jiné měnil vodorovný hřídel a vnější plášť, přibližně o deset let později přišla na řadu také křídla. Objekt je dnes evidován jako kulturní památka.
Detail, který stojí za pozornost
Prohlídka nabízí víc než vysvětlení základního principu větrného mlýna. Na moučnici se nachází plastická dřevořezba se srdcem s plameny, iniciálami IHS a motivy slunce, měsíce a hvězd. Takové prvky připomínají, že mlýn nebyl pouze strojem na zpracování obilí, ale také součástí světa lidí, kteří v něm pracovali a starali se o něj.
Partutovice navíc leží v krajině, která měla k větrným mlýnům mimořádně blízko. Na Hranicku se jich ještě před sto lety nacházelo přibližně sedmdesát a přímo v Partutovicích stály původně tři. Z původní trojice se dochoval právě Maršálkův mlýn, díky němuž si lze představit, jak výraznou součástí zdejšího venkova tato zařízení bývala.
Stavba zaujala také filmaře. V roce 1953 se v ní natáčel film Tam, kde mele vítr, později vznikl amatérský film Gustýnek a mlýn se objevil rovněž v záběrech televizního cyklu Šumná města.
Jak se k mlýnu vydat
Partutovický větrný mlýn není běžně otevřený jako klasické muzeum. O prohlídku je třeba požádat v přilehlém stavení, případně se předem telefonicky objednat. Návštěvní režim i kontaktní údaje se mohou měnit, proto je rozumné ověřit si je před cestou u obce nebo provozovatele. Poslední prohlídka podle obecních informací začíná hodinu před setměním.
Turistické informace uvádějí adresu Partutovický dřevěný větrný mlýn 124, 753 01 Hranice, přestože objekt skutečně stojí v obci Partutovice. U mlýna bývá k dispozici také kiosek s občerstvením, jeho provoz však závisí na aktuální sezóně. Výlet sem tak může být krátkou zastávkou při poznávání Hranicka, ale i samostatným cílem pro každého, koho zajímá technika, řemeslo a příběhy venkovských památek.