Na jednom místě se tu potkávají obrazy Václava Špály, Josefa Čapka, Toyen nebo Jindřicha Štyrského s díly autorů, kteří působili v německojazyčném prostředí, na Slovensku či na Podkarpatské Rusi. Významnou část tvoří také práce francouzských umělců, mezi nimiž nechybějí Paul Gauguin, Henri Rousseau, Pablo Picasso nebo Vincent van Gogh. Expozice 1918–1938: První republika ve Veletržním paláci tak nabízí mnohem širší pohled než tradiční přehlídku českého meziválečného malířství.
Republika jako kulturně pestrý prostor
Výstava vznikla při příležitosti stého výročí založení Československa a otevřela se 24. října 2018. Je založena především na sbírkách Národní galerie Praha, které doplňují zápůjčky z dalších institucí a soukromých sbírek. Časové vymezení mezi vznikem státu a rokem 1938 zde neslouží jako jednoduchá škatulka pro jediný umělecký styl. Spíše ukazuje, jak rozmanitý byl kulturní provoz nového státu.
Vedle českých a slovenských osobností připomíná také českoněmecké a karpatoruské umělce. Zastoupeni jsou například August Brömse, Maxim Kopf nebo Wenzel Hablik. Návštěvník si díky tomu může lépe představit Československo jako zemi, v níž se potkávaly různé jazyky, tradice i umělecké zkušenosti. Expozice se přitom nesoustředí pouze na Prahu. Všímá si také kulturního života v Brně, Zlíně, Bratislavě, Košicích a Užhorodu.
Od obrazů ke knize, fotografii a designu
Jednou z předností instalace je její záběr. Volné umění doplňuje fotografie, knižní typografie, užitý grafický design a další oblasti, které utvářely každodenní podobu první republiky. Umění zde proto není oddělené od kulturních institucí, médií a výstavního života. Kniha, plakát nebo grafická úprava publikace mohou být stejně důležitým svědectvím doby jako malířské plátno.
Expozice zároveň připomíná, že československá scéna nebyla uzavřená sama do sebe. Ve 20. a 30. letech stát nakupoval díla francouzského umění do veřejných sbírek. Právě tato kolekce představuje pozoruhodné propojení domácího kulturního prostředí s evropskou modernou. Vedle místních autorů tak lze sledovat i širší umělecké souvislosti, které ovlivňovaly tehdejší tvorbu.
Výstavy uvnitř výstavy
Instalace není jen řadou děl seřazených podle let. Část její koncepce tvoří volné interpretace nebo částečné rekonstrukce významných meziválečných výstav. Připomíná například výstavy skupiny Tvrdošíjných, Výstavu soudobé kultury v Brně, projekt Poesie 1932 nebo první výstavu surrealistů v Československu.
Tento přístup pomáhá ukázat, jak se umění dostávalo k veřejnosti a jakou roli hrály výstavní instituce, skupiny a kulturní centra. Nejde tedy jen o otázku, kdo vytvořil konkrétní obraz, ale také kde a v jakém prostředí se o nových směrech diskutovalo. Kurátorkou expozice je Anna Pravdová, na koncepci spolupracovala Lada Hubatová-Vacková.
Veletržní palác jako součást příběhu
Prohlídka získává další rozměr díky samotné budově. Veletržní palác vznikl v letech 1925 až 1928 podle návrhu Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla. Původně sloužil veletrhům a dnes patří k výrazným pražským památkám funkcionalistické architektury. Od roku 1976 je sídlem Národní galerie Praha.
Historie paláce přitom nebyla bez otřesů. V roce 1974 budovu téměř zničil rozsáhlý požár a následovala dlouhá rekonstrukce, dokončená v 90. letech. Prostor, který měl původně sloužit modernímu obchodu a průmyslu, dnes hostí rozsáhlé sbírkové expozice a vytváří působivé prostředí pro setkání s uměním 20. století.
Praktické informace k návštěvě
Expozice se nachází ve 3. patře Veletržního paláce na adrese Dukelských hrdinů 47 v Praze 7. Veletržní palác je dostupný metrem C ze stanice Vltavská i tramvají, například ze zastávek Veletržní palác a Strossmayerovo náměstí. Aktuálně uváděná otevírací doba je od úterý do neděle mezi 10. a 18. hodinou, před cestou je ale vhodné ověřit případné změny u Národní galerie Praha.
Vstupenka do jedné sbírkové expozice ve Veletržním paláci platí současně i pro ostatní sbírkové expozice v budově. Návštěvu proto lze rozšířit podle času a zájmu. K vybraným dílům je od října 2023 dostupný audioprůvodce, který si návštěvník pustí na vlastním zařízení; praktická jsou sluchátka. Přestože se výstava běžně označuje jako stálá, Národní galerie ji popisuje jako sbírkovou a střednědobou expozici. Jednotlivá díla i instalace se proto mohou v čase měnit.