Ještě ve 20. století nebyla Vltava jen řekou pro výlety, rybaření a lodní dopravu. Putovalo po ní dřevo v podobě mohutných vorových pramenů a mezi významná střediska tohoto řemesla patřil také Purkarec. Dnes je místní částí Hluboké nad Vltavou, ale v Síni voroplavby stále připomíná dobu, kdy práce na řece představovala jeden z hlavních zdrojů obživy zdejších lidí.
Muzeum, které vyrostlo z nadšení místních
Malé muzeum provozuje spolek Vltavan Purkarec. Ten vznikl v roce 1902 původně jako podpůrné sdružení plavců, rybářů a pobřežních. Jeho úkolem nebylo pouze společenské setkávání, ale především vzájemná pomoc členům a jejich rodinám v těžkých životních situacích.
Když voroplavba zanikla, změnilo se i poslání spolku. Začal systematicky uchovávat vzpomínky na plavení dřeva a na život v Povltaví před zásadní proměnou způsobenou výstavbou vltavské přehradní kaskády. První Síň tradic jihočeské voroplavby vznikla svépomocí a veřejnosti se otevřela v roce 1977, při 75. výročí založení Vltavanu. Významnou osobností jejího vzniku byl František Vondrášek, který popsal postupy při vázání vorů a pramenů a vytvořil základní exponáty.
Od roku 1995 sídlí expozice v objektu čp. 86. Přestěhování umožnilo její rozšíření o informační tabule věnované dalším vltavanským spolkům, například v Praze, Davli a Štěchovicích.
Jak se z kmenů stal vorový pramen
Návštěva není jen připomínkou dávné dopravy dřeva. Dobové předměty, fotografie a další materiály ukazují, jak technicky náročná voroplavba byla. Dřevo bylo nutné vhodně připravit, jednotlivé kmeny svázat do vorů a vytvořit z nich pramen schopný plavby po řece. Nešlo přitom o práci jednoho člověka, ale o sehraný výkon plavců, kteří museli znát řeku, její proud, jezy i místa, kde hrozilo nebezpečí.
Právě praktická znalost práce se dřevem a vody dává expozici zvláštní hodnotu. Předměty v muzeu nepřipomínají pouze obchodní systém, ale také každodenní život lidí, kteří byli na Vltavě existenčně závislí. Plavení dříví se v Purkarci po generace doplňovalo se zemědělstvím a prací v lesích.
Od středověkých privilegií k poslednímu voru
Vorařství mělo v českých zemích velmi dlouhou tradici. Význam voroplavby na Vltavě dokládá například privilegium Jana Lucemburského z roku 1316. O několik desetiletí později, v roce 1366, Karel IV. upravoval vorové propusti v jezech i poplatky za plavené dříví. Tyto dokumenty ukazují, že plavení dřeva nebylo okrajovou činností, ale důležitou součástí hospodářství a fungování měst i panství.
Purkarec býval centrem plaveckého obvodu zahrnujícího Hlubokou, Poněšice a Jaroslavice. Éra voroplavby však skončila s modernizací vodní dopravy a především s výstavbou přehradní kaskády, která změnila proudění řeky, její překážky i celkový charakter. Podle spolku Vltavan plul poslední vorový pramen po Vltavě 12. září 1960.
Živá tradice u Hněvkovické nádrže
Purkarec není pouze místem s malou historickou expozicí. Spolek Vltavan se dodnes stará o to, aby vorařská tradice nezůstala uzavřená ve vitrínách. Purkarec získal v roce 2012 jako první obec v České republice titul Mezinárodní vorařská obec a o čtyři roky později byl spolek Vltavan Purkarec zapsán do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Jihočeského kraje.
Síň voroplavby lze dobře zařadit do výletu podél Vltavy. V okolí se nachází Hněvkovická nádrž, přístaviště Purkarec, kostel svatého Jiří i zřícenina Karlova hrádku. Z Hluboké nad Vltavou sem vede cyklotrasa, takže návštěva muzea může být zajímavou zastávkou při výletu na kole i pěším putování.
Muzeum na adrese Purkarec 86 bývá podle údajů spolku otevřené v sezoně od dubna do října, zpravidla denně. Před cestou je vhodné ověřit aktuální provozní dobu a vstupné přímo u Vltavanu; u větších skupin se doporučuje předchozí domluva. Právě menší rozměr expozice je ale její předností: během krátké návštěvy dokáže názorně ukázat, jak zásadní roli měla řeka v životě celého regionu.