Rašeliniště Jizery patří k místům, která jsou nejcennější právě proto, že zůstávají většině návštěvníků nedostupná. Národní přírodní rezervace u česko-polské hranice chrání rozsáhlý komplex vrchovišť, rašelinných luk, klečových porostů a podmáčených smrčin v horním povodí Jizery. Česká část není běžně průchozí a nevedou jí turisticky značené trasy. Krajinu proto není možné poznávat jako klasický výletní okruh, ale spíše z okolních cest, vyhlídkových úseků a z polské strany hranice.
Mokřad starý tisíce let
Rezervace je chráněna od roku 1960 a její aktuálně uváděná rozloha činí 206,75 hektaru. Leží v nadmořské výšce přibližně 803 až 873 metrů. Nejrozsáhlejší část, Velká Jizerská louka, představuje podle odborných podkladů největší souvislou rašelinnou lokalitu Jizerských hor.
Rašelina zde vznikala po tisíce let. Výzkumy její počátky kladou nejméně do období boreálu, tedy zhruba 9100 až 7700 let před současnost, novější výklady připouštějí dokonce vznik už v pozdním glaciálu. Na některých místech dosahuje její mocnost až pěti metrů. Prostředí je výrazně kyselé, s hodnotou pH kolem 3, což vytváří podmínky pro rostliny specializované na chudé a trvale vlhké půdy.
Jizera tu není jen hranicí
Výjimečnost území nespočívá pouze v rašeliništích. Jizera zde tvoří státní hranici s Polskem a její tok se vine v meandrech mezi štěrkopísčitými náplavy, jesepy a místy i mrtvými rameny. Právě přirozená dynamika řeky je jednou z důležitých geomorfologických hodnot rezervace.
Česká část se skládá ze dvou územních celků označovaných jako V močálech a Velká Jizerská louka. Propojuje je ochranné pásmo. Celý přeshraniční mokřadní komplex Horní Jizera má mezinárodní význam a je zařazen mezi mokřady chráněné Ramsarskou úmluvou.
Rosnatky, tetřívci a pavouk z náplavů
Na rašelinných loukách a v mokřadních porostech rostou například rosnatka okrouhlolistá, kyhanka sivolistá, klikva bahenní, šicha černá, vlochyně nebo suchopýr. Objevuje se také prha arnika, hořec tolitovitý a všivec ladní. Neobvyklé podmínky vyhovují i drobným organismům, které by v běžném lese neměly šanci.
Mezi uváděné obyvatele území patří tetřívek obecný, sýc rousný, jeřáb popelavý, bekasina otavní, hýl rudý nebo čečetka zimní. Na otevřených písčitých náplavech a jesepích žije vzácný slíďák popelavý, který má v České republice přežívat jen na třech lokalitách. Historicky zde hnízdil také tetřev hlušec, jeho současné přežívání v rezervaci je však nejisté. Pozorování těchto druhů nelze při návštěvě očekávat jako samozřejmost – důležitější než samotný fotografický úlovek je jejich nerušený život.
Nejlepší výchozí bod představuje Jizerka
Praktickým zázemím pro poznávání okolní krajiny je osada Jizerka, administrativně náležející ke Kořenovu. Jde o významnou turistickou křižovatku s trasami pro pěší, cyklisty i běžkaře. Z okolních cest lze vnímat otevřenou horskou krajinu, tok Jizery i přeshraniční charakter území, nikoli však vstupovat do vlastního rašeliniště.
Na polské straně na českou rezervaci navazuje přírodní rezervace Torfowiska Doliny Izery. Přístupové možnosti se odvíjejí od cest v okolí osady Orle a směru k sedlu Łącznik; konkrétní průchodnost a vedení tras je vhodné před cestou ověřit v aktuální mapě. V širším okolí se nacházejí také hraniční přechody pro pěší a lyžaře, mimo jiné u soutoku Jizery s Jizerkou.
Vstup mimo povolené cesty do české části NPR je kvůli podmáčenému terénu a ochrannému režimu nevhodný, případně zakázaný. Návštěvníci by neměli sestupovat do mokřadů, vstupovat na písčité náplavy ani rušit ptáky. Odměnou za ohleduplnost je možnost poznat krajinu, která si zachovala značnou míru přirozenosti.
Krajina bez zásahů i bez zaniklé osady
V roce 2019 bylo v rezervaci vyčleněno 102,23 hektaru k ponechání samovolnému vývoji. V této části se podle dostupných údajů od roku 2017 neprovádějí zásahy. Území tak slouží nejen ochraně přírody, ale také ke sledování přirozeného vývoje lesa a dopadů klimatických změn.
Horní Jizera připomíná i pohnutou historii zdejšího pohraničí. Na polské straně stávala osada Velká Jizera, známá také jako Gross Iser. Po druhé světové válce byli její obyvatelé odsunuti a domy u hranice byly v letech 1953 až 1956 zbourány. Zachovaná budova někdejší školy dnes slouží jako turistická chata. I díky tomu není návštěva okolí jen výpravou za rašeliništěm, ale také setkáním s krajinou, kde se přírodní a lidské dějiny stále prolínají.