V létě roku 1880 se ve Štramberku odehrál objev, který měl význam daleko přesahující zdejší kraj. Karel Jaroslav Maška tehdy v jeskyni Šipka nalezl část spodní čelisti neandertálského dítěte. Nález známý jako šipecká čelist se stal jedním z nejdůležitějších dokladů přítomnosti neandertálců ve střední Evropě a dodnes je hlavním důvodem, proč se k jeskyni vydávají turisté, milovníci historie i archeologie.
Samotná lokalita přitom nepůsobí jako klasická turistická jeskyně s osvětlenými sály a průvodcem. Šipka je volně přístupný přírodní útvar, který si návštěvník prohlíží vlastním tempem. Právě v tom spočívá její kouzlo: člověk stojí na místě, kde se po tisíce let potkávali lidé, zvířata a proměňující se krajina.
Objev, který zasáhl do sporů o neandertálce
Archeologický výzkum na vrchu Kotouč zahájil Maška v roce 1879 a pokračoval v něm až do roku 1887. Osudného 26. srpna 1880 pracoval v části jeskyně zvané Jezevčí díra. Přibližně dvanáct metrů od vchodu, ve vrstvě popela u ohniště a v hloubce kolem půldruhého metru, objevil zlomek dolní čelisti dítěte starého přibližně osm až deset let.
Objev přišel jen několik desetiletí po prvních nálezech neandertálských pozůstatků v německém Neandertalu. V době, kdy se stále vedly spory o existenci a podobu neandertálského člověka, proto šipecký nález přinesl důležitý materiál k debatě o pravěkých lidských populacích.
Originál čelisti se bohužel nedochoval. V dubnu 1945 shořel při požáru zámku v Mikulově, kde byly uloženy sbírky a nálezy. Připomínají ho však odlitky, fotografie a rentgenové snímky. Příběh objevu tak nezůstal uzavřený v depozitáři – je spojen přímo s místem, kde k němu došlo.
Úkryt lidí i zvířat
Šipka nebyla jednorázovým útočištěm. Nálezy ukazují, že ji v různých obdobích pravěku využívali nositelé moustérienu, gravettienu i magdalénienu. Archeologové zde nalezli přibližně 550 kamenných nástrojů z různých surovin, opracované kosti a parohy i doklady ohnišť. Mladší vrstvy připomínají také osídlení z dalších období a nálezy z doby bronzové.
Neméně působivý je soubor zvířecích pozůstatků. Z lokality pocházejí desítky tisíc kostí a zubů, které náležely zhruba 130 druhům živočichů. Nejčastěji se objevoval jeskynní medvěd, ale doloženy jsou také například jeskynní lev, hyena, nosorožec srstnatý, mamut, zubr, pratur, sob nebo los. Jeskyně tak vypráví nejen o lidech, ale o celém pleistocenním světě, v němž museli žít.
Vápencová brána nad Štramberkem
Šipka leží v nadmořské výšce přibližně 440 metrů na severním svahu Kotouče. Jde o prořícené torzo původně rozsáhlejší horizontální jeskyně a nejvýznamnější krasový útvar Štramberského krasu. Výrazný vstup připomíná skalní bránu. Za ním se nachází centrální prostor s propadlým stropem a dvě chodby – zhruba devatenáct metrů dlouhá Jezevčí díra a asi osmatřicet metrů dlouhá Krápníková chodba.
Jeskyně je součástí národní přírodní památky Šipka, vyhlášené v roce 1960. Chráněné území má rozlohu přibližně 24,7 hektaru a zahrnuje také část vrchu Kotouč. Kromě archeologických hodnot chrání suťové lesy, skalní stanoviště a vzácnou reliktní i teplomilnou květenu. Do podoby kopce se v minulosti výrazně propsala těžba vápence, před níž zůstala zachována jen část masivu.
Před jeskyní stojí busta malíře Bohumíra Jaroně a okolí doplňují prvky historického Národního sadu. Ze skal se otevírá průhled na historické centrum Štramberka a věž Trúba. Není náhodou, že se tento pohled objevoval v romantické krajinářské tvorbě a že atmosféra Šipky inspirovala také Zdeňka Buriana.
Tip na výlet do Štramberka
K jeskyni vede štramberská část Lašské naučné stezky. Výlet lze začít u Národního sadu nebo na parkovišti poblíž školy v ulici Zauličí a pokračovat stoupající cestou k jeskyni. Celá místní část stezky měří přibližně šest kilometrů, má třináct zastavení a dá se zvládnout během jednoho odpoledne.
Šipku je možné spojit s návštěvou Trúby, Muzea Zdeňka Buriana nebo Muzea Šipka v Zauličí. To nabízí geologickou a archeologickou expozici včetně rekonstrukčních prvků a artefaktů z Kotouče a okolí. Od 1. května 2026 do 30. dubna 2027 zde navíc probíhá výstava Poklady, které nezmizely, věnovaná archeologickým nálezům z Novojičínska.
Protože jde o volně přístupný přírodní útvar, je třeba počítat s členitým terénem a řídit se návštěvním řádem vyvěšeným u vstupu. Odměnou je krátká cesta do hluboké minulosti – a zároveň jedno z míst, odkud lze Štramberk poznat v jeho přírodní, historické i lidské podobě.