Na první pohled může Špička působit, jako by se nad skálou právě zastavil futuristický létající objekt. Moderní vyhlídka na Malém Špičáku nad Tanvaldem stojí na třech tenkých ocelových nohách a její lesklé tělo se nad vrcholem téměř vznáší. Nejde přitom jen o místo, odkud se člověk rozhlédne do jizerskohorského okolí. Samotná stavba je výrazným zážitkem.
Malý Špičák leží v nadmořské výšce přibližně 678 metrů. Z vrcholové skály se otevírají pohledy do údolí Kamenice a Desné i na okolní krajinu. Výlet sem proto osloví nejen milovníky rozhleden, ale také návštěvníky, kteří vyhledávají neobvyklou architekturu zasazenou do přírody.
Vyhlídka, která se mění před očima
Nejvýraznějším prvkem Špičky je její zakřivený povrch. Laminátová skořepina je potažená zrcadlovou fólií, v níž se odrážejí skály, stromy, nebe i lidé na plošině. Protože není rovná, obraz okolí deformuje. Žulový blok se může protáhnout, koruny stromů se vlní a návštěvník se v odrazu stává součástí proměnlivé kompozice.
Výsledný dojem závisí na světle, počasí i úhlu pohledu. Za jasného dne stavba výrazně pracuje s odlesky oblohy, v zataženém počasí může více splývat s okolím. Špička tak není objektem, který si lze prohlédnout pouze z jednoho místa. Jinak působí při příchodu, jinak z plošiny a jinak v odrazu vlastního fotoaparátu.
Odkaz na boby a sáňky
Neobvyklý tvar nevznikl náhodou. Architektonické řešení odkazuje na sportovní minulost Tanvaldu a zdejší bobovou a sáňkařskou dráhu, která začínala pod skalami Malého Špičáku. Aerodynamické tělo vyhlídky připomíná obrácený bob nebo lžíci. Současná stavba tak připomíná dobu, kdy svah pod vrcholem patřil rychlosti, zatímco dnes se na něm návštěvníci zastavují především kvůli výhledu.
Návrh pochází z libereckého architektonického studia Mjölk. Cílem bylo vytvořit drobnou, ale nepřehlédnutelnou stavbu, která se skály dotýká jen velmi jemně. Právě spojení lehké konstrukce, lesklého pláště a surové žuly dává místu jeho charakter. Špička nepůsobí jako tradiční věž přidaná k vrcholu, spíše jako zvláštní objekt, který z krajiny na chvíli vystupuje a zároveň se v ní zrcadlí.
Dvě rozdílné rozhledny u Tanvaldu
Při plánování výletu je dobré dát pozor na názvy. Špička na Malém Špičáku není historická rozhledna na nedalekém Tanvaldském Špičáku. Ta představuje tradičnější typ vyhlídky a stojí na jiném vrcholu. Obě místa lze při vhodně zvolené trase spojit, jejich atmosféra je však výrazně odlišná.
Zatímco rozhledna na Tanvaldském Špičáku staví na klasickém vertikálním pohledu z věže, Špička nabízí nízkou plošinu a silný vizuální dojem ze samotné architektury. V okolí lze návštěvu doplnit také o vyhlídku Terezínka nebo o připomínku někdejší bobové dráhy.
Výlet z Tanvaldu vyžaduje trochu kondice
K vyhlídce se dá dojít z Tanvaldu po značených turistických cestách. Jedna z popisovaných okružních tras začíná u železniční zastávky Tanvald, měří přibližně 7,5 kilometru a vede ze zhruba 467 metrů nad mořem do výšky kolem 678 metrů. Odměnou je nejen výhled, ale i putování krajinou mezi městem, lesy a skalnatými vrcholy.
Samotný výstup na plošinu vede po strmém žebříku. To může být zajímavá součást zážitku, zároveň však nejde o přístup vhodný pro každého. Opatrnost je na místě u malých dětí, osob se sníženou pohyblivostí i u lidí, kterým nedělají dobře výšky. Objekt je podle turistických informací celoročně volně přístupný, praktické podmínky ale mohou měnit sníh, náledí, vítr nebo stav žebříku.
Špička je pozoruhodná právě tím, že nenabízí pouze výhled. Přidává k němu příběh místa, sportovní vzpomínku a architekturu, která se podle počasí neustále proměňuje. Na Malém Špičáku tak vzniklo místo, kde se krajina neukazuje jen před návštěvníkem, ale na chvíli se objevuje také v jeho vlastním pokřiveném odrazu.