Útočník, který by v Táboře překonal nižší vnější zeď, ještě neměl vyhráno. Čekal by ho několik metrů široký prostor mezi dvěma hradbami, odkud na něj mohli obránci mířit z vyšší zdi, věží i bašt. Právě dvojité obranné pásmo patří k nejzajímavějším rysům táborského opevnění, jehož zbytky jsou dodnes rozeseté kolem historického jádra.
Obrana ve dvou pásech
Tábor se začal opevňovat už jako husitská pevnost. Složitější podoba systému se utvářela kolem poloviny 15. století. Nešlo přitom jen o vysokou hlavní hradbu: před ní stála nižší parkánová zeď a prostor mezi nimi, parkán, měl podle městského turistického portálu šířku zhruba šest až deset metrů.
Tato mezera nebyla prázdným pásem navíc. Když se útočník dostal přes parkánovou zeď, zůstával sevřený mezi ní a hlavní hradbou. Obránci jej mohli ostřelovat z více stran, zatímco samotná hlavní hradba poskytovala další překážku. Věže a bašty rozšiřovaly možnosti obrany a umožňovaly kontrolovat různé úseky obvodu.
Památkový katalog popisuje sestavu hlavní hradby se segmentovými, dovnitř uzavřenými věžemi, čtyřmi branami, parkánové zdi s různými typy bašt a brankou, příkopu i vnějšího valu. Zachovaly se části obou hradeb, některé věže a bašty, stejně jako úseky příkopu a valu. Na některých místech poznatky naznačují, že na koruně valu mohla stát ještě třetí hradba a za ní další příkop a val. Jde však o možnost, nikoli o jistotu pro celý obvod města.
Bašta nad údolím a brána na východě
Výraznou částí obranného systému je Žižkova bašta, známá také jako Velká bašta. Ovládala severní přístup do města a nabízela kontrolu nad údolím Tismenického potoka. Později byla upravena k obytnému využití a patří k nejlépe zachovaným pozůstatkům opevnění. Její poloha připomíná, že obrana města nespočívala pouze ve zdech: důležitý byl také přehled o přístupových cestách a okolním terénu.
Východní vstup, označovaný jako Nová brána, patřil k slabším místům v obraně. Chráníval jej barbakán, tedy předsunuté opevnění před branou. Jinou podobu má severní přístup a jinou vstupní prostor u dnešní Bechyňské brány. Právě ta je jedinou městskou branou, která se v Táboře dochovala dodnes. Její výstavba začala po roce 1420 a na konci 19. století ji upravil architekt Josef Mocker.
Z hradeb zůstaly stopy v různých podobách
Většinu táborských hradeb měšťané během 19. století zbourali, když už opevnění ztratilo svou původní obrannou roli. Nezmizelo však beze zbytku. Návštěvník dnes nenajde jednu souvislou hradbu, ale části zdí a opevňovacích prvků, které je třeba skládat do obrazu původního systému. Kromě věží a bašt stojí za pozornost také terénní stopy po příkopech a valech.
Právě rozptýlenost pozůstatků dává procházce kolem historického jádra další rozměr. Místo pouhého obdivování jednotlivých staveb lze přemýšlet, kudy vedla obranná linie, co chránila a jak na sebe její prvky navazovaly. Táborské opevnění je součástí hodnotného historického dědictví města a národní kulturní památkou.
Procházka s výhledy na řeku
Hradby lze poznávat při prodloužené, přibližně pětikilometrové trase oficiálního prohlídkového okruhu městem. Vede také k výhledům na řeku a ke Granátové skále. Leták k okruhu bývá k dispozici zdarma v infocentru na Žižkově náměstí; aktuální informace je vhodné ověřit před návštěvou.
U Bechyňské brány sousedí s dochovanou branou věž Kotnov. V gotických interiérech brány je umístěna expozice věnovaná dějinám Tábora. Opevnění samotné ale není jednou návštěvní budovou s jedinou adresou: jeho jednotlivé části tvoří širší celek kolem historického centra. Při procházce tak nejde jen o pohled na staré zdivo, ale i o čtení krajiny, která kdysi pomáhala město bránit.