Jedna z nejstarších pražských plováren vznikla už roku 1809 u Františku. Vojenská plovárna původně sloužila k výcviku vojáků, od roku 1817 se však otevřela také civilistům. Po několika přesunech se dostala do prostoru dnešní Strakovy akademie. Na Vltavě tak začala tradice, která během 19. a první poloviny 20. století vytvořila z řeky svébytný městský prostor pro hygienu, sport i odpočinek.
Od vojenského výcviku ke společenskému životu
Civilní alternativou k vojenskému zařízení se stala Občanská plovárna, vybudovaná v letech 1839 až 1840. Její klasicistní zděnou budovu navrhl Josef Ondřej Kranner. Na břehu přitom nebylo všechno: vlastní koupání probíhalo v dřevěné plovoucí konstrukci s bazény přímo ve Vltavě.
Občanská plovárna nebyla pouhým koupalištěm. Pořádaly se zde koncerty, společenská setkání i plavecké soutěže. Právě v tom spočívá kouzlo historických říčních lázní. Byly současně sportovištěm, místem setkávání a praktickým zařízením v době, kdy moderní koupelny a veřejné bazény nebyly běžnou součástí města.
Budova u nábřeží Edvarda Beneše patří k nejvýznamnějším dochovaným dokladům této éry a je evidována jako kulturní památka. Dnešní provoz je ovšem jiný než kdysi. Objekt slouží především kulturním, společenským a soukromým akcím; návštěvu je proto třeba plánovat podle aktuálního programu. Historické koupání ve Vltavě se zde neprovozuje.
Slovanka, Vyšehrad a plovárny pod skalou
Velkou oblibu si získala plovárna Slovanka na Slovanském ostrově, známém jako Žofín. Ostrov měl lázně už dříve, v roce 1899 však byly přestavěny a doplněny rozsáhlou plovárnou. Dřevěná pontonová konstrukce ukrývala bazény s různou hloubkou pro plavce i neplavce. Dobové snímky ukazují, že návštěvníků sem ještě v 50. letech chodily tisíce. Dnes je Slovanský ostrov parkem s palácem Žofín a půjčovnami loděk, po historické plovárně však na místě téměř nic nezůstalo.
Pod Vyšehradem vznikly říční lázně roku 1894 z iniciativy Jana Podlipného, pozdějšího pražského primátora. Po povodni byly přestavěny a lépe ukotveny. Tři oddělené bazény sloužily mužům, chlapcům a ženám, návštěvníci měli k dispozici také 33 uzavřených kabinek, kterým se říkalo kupadla.
Plovárna se později kvůli výstavbě nábřeží dočasně přesunula na smíchovský břeh k vorovému přístavu. V okolí se konal také závod Napříč Prahou. Trať měřila přibližně tři a půl kilometru, vedla přes dva jezy a poslední doložený ročník se uskutečnil v roce 1946.
Historie místa pokračovala několika názvy. V letech 1915 až 1918 lázně provozoval František Mejzlík, který si později na opačné straně vyšehradské skály založil vlastní zařízení, známé jako Mejzlíkárna. Vyšehradské lázně pak po prodeji města Antonínu Špačkovi získaly přezdívku Špačkárna. Po znárodnění postupně upadaly a fungovaly ještě do 60. let. Později dřevěná konstrukce sloužila jako loděnice.
Největší pražská plovárna bývala v Podolí
V Podolí stály vedle sebe dvě velké říční plovárny. První podolské lázně otevřely v červnu 1910, pozdější Nové podolské neboli Železniční lázně dostaly podle barev svých ohrad názvy Žluté a Modré lázně. Žluté lázně bývaly podle dobových i současných materiálů největší pražskou plovárnou. Původní areál měl mít kapacitu až kolem deseti tisíc návštěvníků.
Po znárodnění byly oba areály v roce 1949 sloučeny. Velká voda v roce 2002 Žluté lázně poškodila, následovala rekonstrukce a modernizace. Současný areál na Podolském nábřeží tak navazuje na historickou tradici, není však původní dřevěnou plovárnou. Nabízí sport, občerstvení, kulturní program, dětské zázemí i vodní aktivity, jako jsou paddleboardy, kajaky nebo šlapadla.
Mapa zaniklých lázní a návrat k řece
Říční lázně bývaly také na Střeleckém ostrově, u Křižovníků, na Štvanici, u Zlíchova, na Císařské louce, v Braníku Na Mlýnku, na Veslařském ostrově a na Zbraslavi. Zbraslavské lázně na Závisti provozoval Antonín Šůra, uváděný jako předobraz postavy Antonína Důry z Vančurova Rozmarného léta.
Ústup plováren neměl jedinou příčinu. Podepsalo se na ně znečištění řeky, proměna průtoků a teplot po výstavbě Vltavské kaskády, rozvoj bazénů a koupališť, povodně i poválečné vlastnické změny. Řada původně soukromých provozů po znárodnění ztratila své zázemí a postupně zanikla.
Myšlenka vrátit rekreaci k Vltavě se přesto vrací. Odborné průzkumy z let 2018 a 2019 prověřovaly možnosti říčních plováren i dalších míst pro vodní odpočinek. Objevily se návrhy u Rašínova nábřeží, v okolí někdejších Vyšehradských lázní, na Občanské plovárně nebo v Holešovicích. Zatím však nejde o obnovené veřejné koupání v centru.
Na tradici plováren nově navazuje také kulturně-sportovní areál Baden Baden Štvanice. Ani ten ale není zachovanou historickou konstrukcí. Kdo chce poznat nejhmatatelnější pozůstatky pražské plovárenské historie, měl by zamířit především k Občanské plovárně a do Žlutých lázní. Každé z těchto míst představuje jinou podobu dědictví: první uchovává historickou budovu, druhé živou, byť výrazně proměněnou tradici letního života u řeky.