Na Švihovsku existují místa, která nepoutají pozornost rozhlednou ani výraznou návštěvnickou stavbou. Jejich hodnotu je třeba hledat v terénu, ve starých lesích a v příbězích, které se k nim vážou. Právě takové jsou vrchy Běleč a Tuhošť, součást rozsáhlejšího lesního celku Švihovských hvozdů.
Běleč dosahuje nadmořské výšky 712 metrů, Tuhošť 601 metrů. Společně s Bělýšovem a Velkou Doubravou tvoří výraznou linii vrchů dlouhou přibližně 15 kilometrů jihozápadně od Švihova. V některých podkladech se lze setkat také s podobou názvu Bělč. Pro návštěvníka je však důležitější než samotná jazyková varianta především to, co zde najde: rozsáhlé lesy, členitý reliéf a krajinu s překvapivě silným přírodním charakterem.
Lesy, které nejsou jen obyčejným porostem
Švihovské hvozdy jsou evropsky významnou lokalitou Natura 2000 o rozloze přibližně 724 hektarů. Chráněné území zahrnuje především květnaté bučiny, dubohabřiny a suťové lesy. Běleč a Tuhošť tak představují část významného přírodního celku, který pokračuje i přes okolní správní území.
Na Bělči se nachází přírodní rezervace o rozloze zhruba 9,4 hektaru. Jejím hlavním posláním je ochrana starých bukových porostů. Ve stromovém patře se vedle buku uplatňují také dub zimní, jasan, lípa, javor klen a místy jilm drsný. Východní svah Tuhoště zase dokládá přítomností suťového lesa, že biologická rozmanitost zde nesouvisí pouze s nadmořskou výškou.
Vhodná doba k návštěvě přichází zejména na jaře a začátkem léta, kdy lesní podrost ožívá. Na Bělči je uváděn ojedinělý výskyt lilie zlatohlavé, na severním svahu Velké Doubravy roste měsíčnice vytrvalá. Starší průzkumy v širší lokalitě zaznamenaly také například lýkovec jedovatý, orlíček obecný, bělozářku liliovitou nebo zimosrázek alpský. Právě kvůli těmto rostlinám má smysl vnímat výlet pomalu a zůstat na cestách.
Buližníkové suky a tvar krajiny
Přírodní zajímavost území nespočívá jen v rostlinách. Geologické podloží patří k Českému masivu a uplatňují se v něm mimo jiné spility a buližníky. Na Bělči jsou v horních částech svahů patrné buližníkové suky, které pomáhají vytvářet členitý ráz vrchu. Nerovný povrch, kořeny, kameny a místy suť dávají zdejšímu putování jiný charakter než pohodlná procházka městským parkem.
Tuhošť přitom není třeba označovat za vyhaslou sopku, jak se někdy v neověřených popisech objevuje. Dostupné odborné charakteristiky hovoří o horninách a geologickém vývoji Českého masivu, nikoli o potvrzeném sopečném původu vrchu.
Vogastisburg? Příběh, který zůstává hypotézou
Tuhošť má také historickou a legendární vrstvu. Místní tradice jej spojuje s Vogastisburgem, místem, kde měl kolem roku 630 Sámo porazit vojsko franského krále Dagoberta. Na vrchu se podle historických materiálů nacházejí zbytky jakýchsi valů, což mohlo k této představě přispět.
Jistotu však příběh nenabízí. Novější badatelé, mezi nimi i historik August Sedláček, kladli předpokládané bojiště spíše k Úhošti u Kadaně. Spojení Tuhoště s Vogastisburgem je proto lepší chápat jako místní tradici a jednu z hypotéz než jako potvrzený historický fakt. Starší prameny navíc uvádějí nález tří mohyl a předmětů ze železa, bronzu a zlata na severním svahu Tuhoště. Tento údaj ale vyžaduje opatrnost, protože není v dostupných podkladech podrobně doložen odborným archeologickým pramenem.
Výlet bez atrakcí, ale s atmosférou
Běleč a Tuhošť jsou především cílem pro pěší výlet po veřejných cestách a místních turistických či lesních komunikacích. Konkrétní trasu, stav cest i možnosti parkování je vhodné před cestou ověřit v aktuální mapě. Nejde o místo s jednotným vstupem nebo výraznou návštěvnickou infrastrukturou.
Při pohybu v přírodní rezervaci a evropsky významné lokalitě je nutné respektovat značení, nevstupovat tam, kde ochranný režim vstup omezuje, a nepoškozovat vegetaci. Chráněné rostliny patří k nejcennějším zážitkům zdejšího lesa, nikoli do herbáře nebo na fotografii z bezprostřední blízkosti mimo cestu. Počítat je třeba také s lesní technikou a proměnlivým stavem cest.
Výlet lze přirozeně spojit s návštěvou Švihova a vodního hradu Švihov. Zatímco hrad nabízí výraznou kulturně-historickou dominantu, Běleč s Tuhoštěm ukazují méně známou tvář okolní krajiny: tichý les, kamenné výchozy, vzácné rostliny a příběhy, u nichž je někdy stejně zajímavé vědět, co zůstává nejasné.