Stačilo několik kusů dřeva, soustruh, barvy a šikovné ruce. Ve Skašově na Klatovsku tak vznikali koníci s vozy, panenky, husaři, ptáčci s píšťalkou, větrníky i drobný nábytek. Příběh tohoto domáckého hračkářství dnes připomíná expozice v budově Městského úřadu v Měčíně, kde jsou vystaveny historické předměty z národopisných sbírek Národního muzea.
Řemeslo, do kterého se zapojila celá rodina
Počátky skašovské výroby nejsou popsány úplně jednotně. Tradice je doložená nejméně od první poloviny 19. století, přičemž obecní podklady ji spojují se starší soustružnickou výrobou a rozvojem poutí na konci 18. století. Jisté však je, že se z ní postupně stal významný způsob obživy místních obyvatel.
Nešlo o dílny s mnoha zaměstnanci, ale především o domácí práci. Muži obvykle soustružili a opracovávali dřevo, zatímco ženy a děti pomáhaly s malováním, zdobením a sestavováním. U některých hraček se skládalo více než dvacet jednotlivých částí. V polovině 20. století se podle údajů Národního muzea výrobě věnovalo 52 skašovských rodin.
Nejčastěji se používalo smrkové, lipové a bukové dřevo. Zpočátku pomáhaly řemeslníkům šlapací soustruhy, později je nahradily stroje s elektrickým pohonem. Sortiment se přizpůsoboval zájmu zákazníků: vedle tradičních koníků a figurek se objevovala autíčka, postavy sedláků a selek v plzeňských krojích nebo drobné předměty do dětských pokojů.
Z pouťových stánků až do Ameriky
Skašovské hračky nebyly určeny jen dětem z nejbližšího okolí. Prodávaly se na poutích a jarmarcích v okolních i vzdálenějších obcích. Díky obchodníkům se dostávaly také do dalších evropských zemí a dokonce do Spojených států. Právě spojení lidové výroby, obchodu a sezonního pouťového prodeje dává tomuto fenoménu širší význam.
Výraznou postavou byl Václav Brand. Podle svého záznamníku mezi lety 1900 a 1942 zpracoval přibližně 4 000 kubíků dřeva a zhotovil 385 870 hraček a drobných užitkových předmětů. Jeho manželka Anna, které se ve Skašově říkalo Hanča, patřila k významným malířkám. Její práce dobře ukazuje, že výsledná podoba hračky nevznikala pouze u soustruhu, ale také při pečlivém ručním zdobení.
Rodinné prostředí skašovských výrobců se dotýká i příběhu významného českého výtvarníka Jiřího Trnky. Jeho matka Růžena pocházela z rodu Brandů. Tato vazba představuje zajímavé kulturní propojení s pozdějším Trnkovým vztahem k loutkářství, nelze ji však chápat jako jedinou příčinu jeho umělecké dráhy.
Války, krize a nástup průmyslových hraček
Domácí výroba postupně narážela na několik překážek. První světová válka ji výrazně omezila a po jejím skončení bylo stále těžší soupeřit s průmyslově vyráběnými hračkami. Nevýhodné výkupní ceny vedly ke vzniku hračkářského družstva, které mělo pomoci s odbytem, nákupem materiálu i barev.
Hospodářská krize ve 30. letech však prodej téměř zastavila. Část zásob byla rozdána, další byla podle materiálů Národního muzea zlikvidována. Po druhé světové válce už tradiční výroba téměř zanikla. Po roce 1989 se ji pokusila obnovit rodina Brandů, dnes má však tvorba převážně dekorativní a upomínkový charakter. Jako širší komunitní řemeslo už skašovské hračkářství nepokračuje.
Malé muzeum v Měčíně
Měčínská expozice nabízí pohled na hračky jako na součást každodenního života i regionální ekonomiky. Návštěvník zde neuvidí jen půvabné dřevěné figurky, ale také připomínku práce, která se odehrávala v domácnostech, zapojovala několik generací a dokázala překročit hranice českého venkova.
Expozice se nachází na adrese Farní 43 v Měčíně a její návštěva je podle aktuálních informací navázána na provoz Městské knihovny. Protože se otevírací doba může měnit, je vhodné si cestu předem ověřit telefonicky v knihovně. Současné výrobky lze podle obecních informací zakoupit také přímo v muzeu. Skašovské hračky jsou k vidění rovněž v samostatné expozici ve Skašově a v expozici české hračky v Kašperských Horách. Měčín tak představuje jedno z míst, kde lze tento pozoruhodný příběh české lidové výroby poznat soustředěně a bez velkých slov – prostřednictvím hraček, které mají za sebou práci celých rodin.