Na první pohled může Hladová zeď působit jako nenápadná kamenná součást petřínských sadů. Ve skutečnosti jde o pozůstatek významného středověkého opevnění, které mělo chránit Malou Stranu, Pražský hrad i Hradčany. Její příběh navíc spojuje vojenské dějiny Prahy s legendou o pomoci lidem postiženým hladomorem.
Hradba vznikla za vlády Karla IV. v letech 1360 až 1362. Vedla od prostoru Újezda přes svahy Petřína směrem ke Strahovu a původně pokračovala až k Hradčanům. Dnes se návštěvníkům ukazují především její dochované úseky rozptýlené v prostoru Petřína, nikoli jednolitý uzavřený areál.
Opevnění na jižní a západní straně města
Hlavním důvodem stavby byla obrana. Středověká Praha se rozvíjela a její existující opevnění neposkytovalo dostatečnou ochranu ze všech směrů. Nová hradba posílila zabezpečení Menšího Města pražského, dnešní Malé Strany, a zároveň chránila přístup k Hradu a Hradčanům od jihu a západu.
V době svého vzniku nebyla zeď jen symbolickou hranicí. Původně dosahovala přibližně čtyř metrů výšky a široká byla asi 1,8 až 2 metry. Měla cimbuří, ochoz a střílny, tedy prvky umožňující obráncům sledovat okolí i zasahovat proti útočníkům. Součástí obranného systému byly také předsunuté věže či bastiony.
Stavba zapadala do širšího úsilí Karla IV. proměnit Prahu v důležité politické a kulturní centrum. Opevnění nejen zvyšovalo bezpečnost, ale také rozšiřovalo prostor, který mohl být v případě ohrožení chráněn městskými hradbami.
Proč se jí říká Hladová?
Nejznámější vyprávění spojuje vznik zdi s hladomorem. Podle pověsti nechal Karel IV. opevnění budovat hlavně proto, aby dal práci pražské chudině a pomohl lidem, kteří neměli prostředky na obživu. Těžká práce na stavbě jim měla zajistit alespoň skromný výdělek.
Tento příběh se v Praze traduje po generace, historicky je však potřeba jej chápat především jako legendu. Hladomor roku 1361 přišel až po zahájení stavby. Z toho vyplývá, že prvotním podnětem byla strategická potřeba posílit obranu města. Nelze ale vyloučit, že na budování hradby skutečně pracovali i chudí obyvatelé a že jim stavba v těžké době poskytla možnost výdělku.
Označení Hladová se podle dostupných městských podkladů objevilo až později právě v souvislosti s hladomorem. Starší pojmenování Zubatá se někdy používá v souvislosti s jejím cimbuřím, jeho přesné historické zařazení je však vhodné uvádět opatrně.
Co zůstalo ze středověké hradby
Zeď během staletí nezůstala beze změn. Byla opravována, upravována a doplňována o nové otvory a průchody. Některé její části proto dnes působí odlišně než původní středověké úseky. Dlouhodobé restaurování probíhalo po jednotlivých částech a při opravách se využíval také původní materiál.
Právě různé podoby dochovaných úseků dělají z Hladové zdi zajímavý cíl pro procházku. Není to památka, kterou si člověk prohlédne během několika minut u jediné brány. Její význam se odhaluje postupně při chůzi petřínskými sady, mezi stromy, cestami a výhledy na historické centrum.
Po stopách zdi přes Petřín
Nejvhodnější je vydat se od Újezda přes Petřín směrem ke Strahovu. Trasa umožňuje vnímat, jak hradba kdysi sledovala terén a jak se její dochované části staly přirozenou součástí dnešní krajiny. Cestou lze narazit na průchody i zbytky obranných prvků a zároveň si uvědomit, že původní opevnění pokračovalo dál, než kam sahají nejvýraznější pozůstatky.
Hladová zeď je volně přístupná venkovní památka bez jednotné vstupní brány a návštěvní doby. Nachází se v širším prostoru Malé Strany a Petřínských sadů v Praze 1, přesnou adresu však u této liniové památky nelze určit. Její návštěva se přirozeně spojuje s procházkou po Petříně, při níž se vojenská historie Prahy potkává s příběhem, který dal kdysi hradbě její pozoruhodné jméno.