V domě v Hluboké ulici dnes kolemjdoucí možná neuvidí nic mimořádného. Ve 30. letech však vznikl jako sídlo policejního úřadu a v jeho suterénu byly cely. Po okupaci je do května 1940 využívalo gestapo. Právě tady začíná jedna z nejpůsobivějších jihlavských historických procházek – u místa, jehož válečná minulost se skrývá za běžnou fasádou.
Město, které se ocitlo v nacistické sféře
Jihlava byla před válkou výrazným německým jazykovým ostrovem. Ve sledovaném období zde žilo přibližně 21 756 Němců a 5 974 Čechů. Tato národnostní skladba významně ovlivnila atmosféru ve městě i jeho další osud.
Dne 15. března 1939 dorazila do Jihlavy německá armáda, konkrétně 4. pancéřová divize. Správa města se následně dostala do německých rukou a komisionářským starostou se stal Franz Brummer. Jihlava se přitom neocitla stranou pozornosti nacistických představitelů. Navštívili ji například Arthur Seyss-Inquart, Hans Krebs nebo generál Blakowitz. S jejich návštěvami a projevy byla spojována také jihlavská radnice.
Na domě v Hluboké ulici s číslem 101/8 připomíná od roku 2019 pamětní deska lidi vězněné totalitními režimy. Zastavení u ní nabízí možnost mluvit nejen o okupaci, ale také o pozdějších dějinách objektu. Po válce zde byli internováni lidé podezřelí ze spolupráce s okupanty a v letech 1948 až 1954 dům využívala Státní bezpečnost.
Od gestapa k poválečné justici
Jihlavské gestapo se podle dostupných historických údajů v březnu 1939 usadilo právě v Hluboké ulici. V září téhož roku se jeho služebna přesunula do rohového domu v Palackého ulici 50, kde působila až do konce války. Dnes jde o běžnou městskou zástavbu, která jen málo napovídá o své někdejší funkci.
Další zastávkou může být areál dnešní Vysoké školy polytechnické Jihlava. Na počátku 20. století zde vznikl justiční palác, později spojený s věznicí krajského soudu. Objekt zažil také období nacistické okupace, jeho historie však pokračovala i po roce 1945. V areálu a jeho okolí se připomínají oběti komunistické justice a politické procesy z 50. let.
Je důležité obě období nezaměňovat. Nacistická perzekuce a poválečné komunistické popravy patří do různých historických etap, společně ale ukazují, jak se jedno místo může stát svědkem několika podob státní represe.
Architektura jako obraz ideologie
Trasa pokračuje také jižní částí Jihlavy, do oblasti dnešní Lidické kolonie. Výstavba rodinných domů zde začala už za protektorátu v reakci na bytovou krizi. Projekt nebyl po válce dokončen, mimo jiné kvůli nedostatku peněz. Lokalita později získala název Lidická kolonie.
Domy vznikaly ve stylu označovaném jako Heimatstil nebo Heimatbaustil. Na první pohled působí tradičně a regionálně, jejich význam však nebyl pouze estetický. Tento způsob stavění zapadal do nacistické představy o „lidovém“ a německém městě. V ulicích Polní a Hany Kvapilové lze proto sledovat, jak se dobová ideologie promítala i do obytné architektury a plánování města. Přesné zařazení jednotlivých domů je však vhodné posuzovat s oporou odborného architektonického průzkumu.
Hrádek a další připomínky okupace
Za rozšíření trasy stojí Hrádek v lesoparku Heulos. Objekt vybudovaný za války ve starogermánském stylu byl 26. dubna 1944 slavnostně otevřen jako škola Adolfa Hitlera „Čechy a Morava“. Otevření se podle regionálních historických materiálů účastnili významní nacističtí představitelé včetně K. H. Franka. Hrádek tak připomíná, že Jihlava měla v nacistických plánech význam přesahující běžné okresní město.
Dnes objekt využívá Policie České republiky a běžně není volně přístupný. Prohlídka je možná pouze při vybraných komentovaných akcích. Téma okupace lze doplnit také zastavením u jihlavské synagogy a židovského hřbitova. Za války byla vypálena synagoga i obřadní síň a z veřejného prostoru mizely české a židovské symboly. Další pamětní deska na Gymnáziu Jihlava připomíná studenty a učitele zavražděné nacisty v letech 1939 až 1945.
Prakticky na cestu
Základní městská trasa začíná u Turistického informačního centra v ulici Matky Boží 22. Měří přibližně 3,5 kilometru a její absolvování zabere kolem dvou hodin. Vede převážně městskými ulicemi a obytnými čtvrtěmi, při prodloužení k Hrádku je třeba počítat také s parkovými cestami a převýšením. Hodí se pevná obuv.
Interiéry bývalých policejních a justičních objektů nejsou automaticky veřejně přístupné. Nejlepší podobu má proto procházka s průvodcem, který dokáže jednotlivá místa zasadit do širších souvislostí. Jihlava při ní vystupuje nejen jako město s německou minulostí, ale také jako prostor, kde se okupace, poválečné vyrovnávání i další totalitní zkušenost dodnes čtou v ulicích.