U luhačovických pramenů kdysi nestály jen pohárky s minerální vodou, ale také nalévačky v lidových krojích. Podávaly hostům vodu přímo u vývěrů a staly se výraznou součástí každodenního lázeňského života. Jejich hlasy, stejně jako ruch kolonády a zpěv z inhalací, vnímal také Leoš Janáček. Luhačovice tak nejsou pouze místem léčby, ale i pozoruhodným světem architektury, hudby a společenských rituálů.
Prameny, které daly městu budoucnost
Minerální vody se v okolí Luhačovic využívaly nejpozději od druhé poloviny 17. století. Léčivé účinky zdejší vody popsal brněnský lékař a fyzik Jan Hertod z Todtenfeldu ve své latinsky psané knize. Zprávy o kyselekách postupně přitahovaly pozornost šlechty i lékařů a z původně místního využívání se začalo rodit lázeňství.
Hrabě Ondřej Serényi nechal upravit pramen známý jako Bublavý. Později dostal jméno Amandka. Jiný významný vývěr, původně označovaný jako Hlavní, byl pojmenován Vincentka podle hraběte Vincence Serényiho. Právě Vincentka se stala symbolem Luhačovic. Jde o velmi silně mineralizovanou hydrogenuhličitano-chlorido-sodnou, uhličitou a jodovou vodu, která je dnes čerpána z hlubinného zdroje. V lázeňském provozu se využívá při pitných kúrách, inhalacích a uhličitých koupelích.
Mezi nejstarší doložené prameny patří také Aloiska. V minulosti se jí říkalo Lesní pramen, Pramen v hoře nebo Luisin pramen a pro lázeňské účely se využívá od 20. let 19. století. Počet luhačovických pramenů se v různých materiálech liší podle toho, zda se započítávají hlubinné vrty, mělké vývěry a zdroje přístupné veřejnosti. Jisté však je, že voda zůstává základním důvodem, proč lázně vznikly a proč dodnes fungují.
Od skromných lázní k modernímu středisku
V polovině 19. století měly Luhačovice deset pojmenovaných lázeňských domů s 83 pokoji. Roku 1895 přijelo podle městských historických údajů až 1 700 hostů, vybavení lázní však začínalo za rostoucím zájmem zaostávat. Zlom přišel v roce 1902, kdy se lázně proměnily v akciovou společnost. Lékař František Veselý chtěl vytvořit moderní léčebné místo s kvalitní péčí, kulturním programem a českým, respektive slovanským charakterem.
Rozvoji pomohla také železnice. Od roku 1905 jezdily do Luhačovic přímé vozy z Prahy, Brna a Olomouce. Ve stejném období začal architekt Dušan Jurkovič měnit podobu lázeňského města. Jeho stavby spojují secesi, inspiraci karpatskou lidovou architekturou a zásady hnutí Arts and Crafts. Jurkovičův dům, Chaloupka, vila Jestřabí, Valaška nebo Vodoléčebný ústav dodnes vytvářejí charakter zdejšího lázeňského jádra.
Voda se pila, ale také se v ní léčilo
Historické Luhačovice nestavěly jen na pití pramenů. Léčebný program zahrnoval vodoléčbu, koupele, inhalace, masáže a pobyt u vody. Jurkovičův Vodoléčebný ústav vznikl přestavbou Jestřabského mlýna z roku 1710. Na něj navazovaly Říční a sluneční lázně s bazénem napájeným vodou z říčky Šťávnice.
Dobové fotografie Rudolfa Brunera-Dvořáka z let 1910 a 1911 zachycují nejen budovy a procedury, ale také interiéry ústavu, lázeňské hosty a okolní krajinu. Je z nich patrné, že lázně byly zároveň společenskou scénou. U Vincentky a Amandky se pohybovaly nalévačky, které hostům servírovaly minerální vodu a dodávaly promenádě osobitý rytmus.
Nalévačky, Janáček a lázně dnes
Tradice nalévaček dnes patří minulosti, připomínají ji však historické fotografie, muzejní expozice a kulturní programy. Pro Leoše Janáčka byly Luhačovice opakovaně navštěvovaným místem. Přijížděl sem už od roku 1886 a pravidelně se vracel od roku 1903. Zajímal se o místní melodiku i hlasy lidí kolem pramenů a v lázeňském prostředí hledal inspiraci pro svou tvorbu. Jeho opera Osud zasazuje první dějství přímo do Luhačovic a pracuje s motivy kolonády, pití pramenů i čekání na lékařské vyšetření.
Dnešní návštěvník může začít procházku u Vincentky a pokračovat přes kolonádu a lázeňský park ke Slunečním lázním. Obnovený areál, veřejnosti představený v roce 2024, připomíná Jurkovičovu architekturu, Janáčkův pobyt i vývoj lázeňství. Původní bazén dnes neslouží ke koupání, vznikl v něm biotop s vodními rostlinami. Historii doplňuje Muzeum luhačovického Zálesí a řada staveb v okolí.
Luhačovice jsou městskou památkovou zónou a jejich lázeňské centrum působí jako téměř souvislý celek. Prameny, parky, kolonáda a Jurkovičovy domy tu nejsou oddělenými atrakcemi. Společně vyprávějí příběh místa, kde se léčebná tradice proměnila v jedinečnou kulturu pobytu. Každoroční Otevírání pramenů pak tuto paměť symbolicky obnovuje a zahajuje hlavní lázeňskou sezonu.