Na první pohled je Mikulovská alej především krásným vstupem do města. Oboustranné stromořadí lemuje silnici I/40 a v délce zhruba dvou až 2,5 kilometru propojuje Mikulov s okolní krajinou. Za řadou starých stromů se však skrývá ještě jiný příběh: alej patří k významným útočištím organismů, které potřebují odumírající dřevo, dutiny a trouchnivějící části stromů.
Historická cesta lemovaná stromy
Vznik aleje se klade přibližně do 17. století. Podle odborných podkladů patří k nejstarším alejím na Moravě a po staletí zdůrazňuje příjezd do Mikulova. Stromořadí je výrazným krajinářským prvkem, který pomáhá spojovat město s otevřenou krajinou jižní Moravy.
Dnešní podobu aleje tvoří především jírovce maďaly. V běžné řeči se jim často říká kaštany, nejde však o pravé kaštanovníky. Mezi stromy jsou zastoupeny také jasany a lípy, jednotlivě pak vrby, duby, habry nebo javory. Původní turistické popisy někdy zdůrazňují právě lípy a kaštany, odbornější pohled ale ukazuje, že hlavní kostru stromořadí tvoří jírovce.
Staré dřevo jako živé útočiště
Část návštěvníků může zarazit, že alej dnes není souvislou řadou dokonale vypadajících stromů. Některé dřeviny byly kvůli bezpečnosti odstraněny, u jiných došlo k redukci korun. Několik stromů zůstalo jako stabilní torza. Právě ta ale mají v přírodě velkou hodnotu.
V dutinách, prasklinách a rozkládajícím se dřevě nacházejí vhodné podmínky druhy, které z kulturní, intenzivně udržované krajiny rychle mizí. Biologické průzkumy v aleji zaznamenaly šest zvláště chráněných druhů hmyzu. Patří mezi ně například nosorožík kapucínek, páchník hnědý, kovařík rezavý nebo lesák rumělkový. Kromě nich zde žijí také desítky dalších druhů uvedených na Červeném seznamu ohrožených bezobratlých.
Odumírající strom proto nemusí znamenat zanedbané místo. Pokud je možné zachovat jej bezpečným způsobem, může fungovat jako cenné mikrostanoviště po mnoho dalších let. Údržba aleje tak hledá rovnováhu mezi ochranou přírody a bezpečností lidí, kteří po frekventované silnici projíždějí.
Bezpečnost a obnova stromořadí
Z dendrologického hlediska je značná část původních stromů málo perspektivní. Jejich zdravotní stav i stabilitu je proto nutné průběžně posuzovat a podle potřeby provádět odborné zásahy. Nejde jen o kácení. Šetrná péče může zahrnovat také redukci korun, ponechání vhodných torz nebo další opatření, která zachovají biologicky cenné dřevo a současně omezí riziko pro provoz.
Na obnovu aleje se město připravovalo delší dobu. V roce 2009 získalo v rámci komplexních pozemkových úprav pozemky podél komunikace určené pro novou výsadbu. V roce 2015 pak vznikla nová alej přibližně šest metrů od původního stromořadí. Podle údajů Agentury ochrany přírody a krajiny v ní bylo vysazeno 317 lip. Nová výsadba tak může v budoucnu převzít krajinářskou funkci staré aleje, zatímco cenné staré stromy a jejich torza zůstávají důležitá pro přírodu.
Je Mikulovská alej přírodní památkou?
O aleji se někdy píše jako o přírodní památce. Toto označení se však v oficiálních přehledech samostatně vyhlášených přírodních památek Mikulova nepotvrzuje. Přesnější je mluvit o historickém stromořadí, významném krajinném prvku a přírodově cenném biotopu. Její hodnota přitom není o nic menší: vychází z věku stromů, jejich role v krajině i z výskytu vzácných organismů.
Jak alej navštívit
Mikulovská alej nemá návštěvnické centrum, pokladnu ani otevírací dobu. Je to venkovní liniový prvek podél silnice, který nejlépe vynikne při příjezdu k Mikulovu nebo při obezřetné pěší procházce v jeho okolí. Protože podél aleje vede frekventovaná komunikace, je nutné držet se mimo vozovku a nepřibližovat se k nestabilním stromům či torzům.
Návštěvu lze spojit s prohlídkou Mikulova, výstupem na Svatý kopeček, poznáváním Chráněné krajinné oblasti Pálava nebo s některou z okolních vinařských tras. Alej přitom nabízí neobvyklý pohled na krajinu: ukazuje, že přírodní hodnota nemusí spočívat jen v divokém lese či chráněném území, ale také ve staré cestě lemované stromy, o které se člověk po staletí staral.