Největší pozoruhodností vodního mlýna v Dolním Sklenově není dnešní turistický provoz, ale skutečnost, že se zde zachovala podstatná část původního vodního díla i mlynářské technologie. Objekt u domu čp. 35 leží v místní části Hukvald v podbeskydské krajině a dodnes připomíná dobu, kdy voda představovala jeden z nejdůležitějších zdrojů energie.
Od starého mlýna k Ondříčkovým
Historie takzvaného Dolního, někdy také Ondříčkova mlýna sahá podle dochovaných údajů nejméně do 17. století. V průběhu staletí se u něj vystřídali držitelé z několika rodů, například Prachařové, Kabuďové, Novobílští, Matulové, Růžové, Uhlářové, Škarudové, Bajerové a Ondříčkové.
Výraznou změnu přinesl 11. prosinec 1929, kdy mlýn koupili Josef a Anděla Ondříčkovi. Následovala rozsáhlá přestavba a modernizace. U technického vybavení se uvádí rok 1932, zatímco jiné materiály spojují rekonstrukci s rokem 1936. Pravděpodobně tedy šlo o postupnou proměnu objektu a jeho zařízení, nikoli o jedinou stavební událost. Přesné rozlišení jednotlivých etap by vyžadovalo další archivní ověření.
Jak mlýn využíval vodu
Mlýn byl součástí společné vodní soustavy, která zásobovala také podzámecký hukvaldský, sklenovský a rychaltický mlýn. Voda přitékala náhonem, pokračovala přes vantroky k vodnímu kolu a poté odtékala kanálem. K celému dílu patřilo rovněž stavidlo a takzvaná lednice, tedy prostor, v němž bylo vodní kolo uloženo.
Za technicky zajímavou je považována už samotná konstrukce vodního díla. Zmiňuje se především velká šířka korců v poměru k množství protékající vody, což mělo být v moravském prostředí neobvyklé řešení. Právě zachovaný náhon a původní dispozice dávají místu hodnotu i v době, kdy se zde již běžně nemele.
Zařízení, které zůstalo na místě
V kamenné lednici se dochovalo vodní kolo. Jeho síla kdysi poháněla čtyři válcové stolice, loupací stroj, mlýnské složení a kameny určené k šrotování. Součástí někdejšího provozu byly také další zařízení, například stoupa a olejna, ty se však nedochovaly.
Po modernizaci ve 30. letech pracoval mlýn především s vodním pohonem, doplněným pomocným využitím elektřiny. Zachované vybavení tak neukazuje jen podobu staršího mlýna, ale i způsob, jakým se tradiční provoz přizpůsoboval technickému vývoji první poloviny 20. století.
Zn nacionalizace a konec mletí
Poválečné období přineslo změnu vlastnických poměrů. Mlýn byl znárodněn a postupně začleněn do státní mlýnské správy. Jednotlivé údaje se liší v přesném datování i označení organizace, která jej spravovala; uvádí se například Hospodářské družstvo nebo podnik Pardubické mlýny. Jisté je, že soukromé mlynářství v tehdejší podobě zanikalo.
Provoz byl podle dostupných záznamů ukončen v roce 1970. Významnou roli sehrál úbytek námezdního mletí v době kolektivizace. Po roce 1989 se mlýn měl vrátit původním majitelům a dnes je spojován s rodinou Ondříčkových. Zařízení zůstalo podle dostupných údajů téměř kompletní a technicky zachované, to však neznamená, že mlýn dnes funguje jako běžný veřejný provoz.
Co může návštěvník v Dolním Sklenově vidět
Vodní mlýn není volně přístupnou expozicí. Případná návštěva interiéru je možná pouze po předchozí domluvě s vlastníky; na soukromý pozemek proto není vhodné vstupovat bez svolení. Z veřejně přístupných míst lze vnímat především zasazení objektu do krajiny a připomenout si trasu někdejšího náhonu.
Dolní Sklenov je zajímavý také tím, že se zde nachází další mlýnská památka – samostatný větrný mlýn holandského typu. S vodním mlýnem jej ale nelze zaměňovat. Oba objekty ukazují odlišné způsoby využití přírodních sil a společně dokládají, jak důležitou roli měly v minulosti voda a vítr pro každodenní hospodářský život obce.