Na Hornické není klasickým turistickým areálem s upravenou návštěvnickou infrastrukturou. Je to citlivý kus polabské krajiny, kde se v jednom území dochovaly různé podoby nivy – od lužního lesa přes vodní plochy až po střídavě vlhké louky. Právě tato pestrost dává rezervaci u Svatého Mikuláše její význam.
Chráněné území bylo poprvé vyhlášeno 23. května 2002 a podle údajů Agentury ochrany přírody a krajiny má rozlohu 42,3324 hektaru. Leží v prostoru mezi Labem, železniční tratí Kolín–Pardubice a okolím Svaté Kateřiny. Do širšího přírodního obrazu lokality patří také slepé rameno Špačkovo jezero a menší tůně u samoty Na Hornické.
Jarní les plný květů
Lesní část rezervace tvoří především tvrdý luh s převahou jilmové doubravy. Na jaře, ještě před úplným olistěním stromů, se v podrostu otevírá krátké, ale výrazné období jarního bylinného patra. Objevují se tu například dymnivka dutá, dymnivka bobovitá, sasanka hajní, sasanka pryskyřníkovitá, česnek medvědí, plicník tmavý, orsej jarní nebo křivatec žlutý.
Za pozornost stojí také pomněnka řídkokvětá, která podle botanických záznamů rozkvétá v květnu. V menším lesním celku jižně od železniční trati byla uváděna ladoňka dvoulistá. Jde o jedno z jejích izolovaných nalezišť v širším prostoru podél Doubravy a v minulosti zde byly zaznamenány stovky jedinců. U jednotlivých druhů je však třeba rozlišovat mezi historicky doloženým výskytem a současným potvrzením.
Krajina po zaniklých meandrech
Charakter rezervace výrazně ovlivnila někdejší síť labských a doubravských meandrů. Některá ramena se od hlavního toku oddělila, jiná postupně zarůstají a mění se v tůně s mokřadní vegetací. Právě tyto vodní plochy jsou důležitým doplňkem k lesním a lučním stanovištím.
V okolí Špačkova jezera a dalších tůní byly uváděny porosty stulíku žlutého i leknínu bělostného. V drobných vodních depresích se vzácně objevuje také žebratka bahenní. Dostupné floristické záznamy ovšem pocházejí z různých období a jejich existence nemusí automaticky znamenat, že jsou všechny druhy na místě stejně početné i dnes.
Vlhké louky s nenápadnými poklady
Neméně důležitou součástí rezervace jsou střídavě vlhké nivní louky. Jejich podoba se během roku mění podle množství vody a počasí, což vytváří podmínky pro druhy, které by v sušší krajině jen obtížně přežívaly. Botanické záznamy odtud uvádějí například violku slatinnou, rozrazil dlouholistý, jarvu žilnatou, ptačinec bahenní, srpici barvířskou nebo tužebník obecný.
Mozaika luk, tůní a lužního lesa je významná také pro živočichy. V souvislosti s lokalitou se řešila ochrana některých vzácných motýlů, například modráska bahenního, modráska očkovaného, ohniváčka černočárného a batolců. Uvedené údaje vycházejí z dokumentů vztahujících se k výzkumným a odchytovým činnostem, nejde tedy o úplný inventář všech druhů, které se v rezervaci mohou vyskytovat.
Výlet, který vyžaduje ohleduplnost
Na Hornická se hodí pro ty, kdo chtějí poznávat méně známá přírodní místa Polabí a vnímat krajinu v souvislostech. Nečeká tu upravený park ani jednoznačně vymezený návštěvnický okruh. Aktuální stav cest, značení a případná omezení je proto vhodné před cestou ověřit u ochrany přírody.
Při návštěvě je důležité držet se případných cest, nevstupovat do citlivých mokřadních a lučních ploch a nesbírat rostliny. Nejvýraznější bývá rezervace na jaře, kdy v lužním lese rozkvétají dymnivky a sasanky. Později v sezoně vynikne vodní a mokřadní vegetace. Právě klidný přístup bez zbytečného rušení umožní, aby si Na Hornické uchovala svou hodnotu i pro další generace.