Jen několik týdnů po prvním otevření zachvátil Národní divadlo požár. Dne 12. srpna 1881 zničil kupoli, hlediště i jeviště, ale neodnesl myšlenku, která za stavbou stála. Za pouhých 47 dní se na obnovu vybral jeden milion zlatých. Národní divadlo se tak stalo nejen významnou novorenesanční budovou, ale také viditelným symbolem české kulturní a národní svébytnosti.
Od myšlenky k prvnímu divadlu
Úvahy o důstojném kamenném českém divadle se objevily už na podzim roku 1844. František Palacký poté v lednu 1845 předložil žádost o povolení samostatného českého divadla a v dubnu téhož roku bylo privilej uděleno. Na vhodný pozemek však bylo třeba čekat. Parcela na pravém břehu Vltavy byla zakoupena roku 1852. Nabízela reprezentativní výhled směrem k Hradčanům, její lichoběžníkový a poněkud stísněný tvar ale architektům práci neusnadňoval.
Než vznikla dnešní budova, vyrostlo na místě Prozatímní divadlo podle návrhu Ignáce Ullmanna. Otevřeno bylo 18. listopadu 1862. Později se stalo součástí definitivního Národního divadla a jeho původní vnější plášť je dodnes patrný v zadním traktu komplexu.
Zítkova stavba a kameny z celé země
V architektonické soutěži z roku 1865 zvítězil Josef Zítek s návrhem v duchu severoitalské renesance. Stavba začala v roce 1867 a její slavnostní základní kameny byly položeny 16. května 1868. Ke staveništi tehdy dorazilo 26 kamenů z různých částí českých zemí i od krajanů v Americe. Hlavní kámen měl původně pocházet z Řípu, kvůli obtížnému opracování však byl jako hlavní použit žulový kámen z Louňovic na Říčansku.
Na výzdobě se podíleli přední umělci 19. století, mezi nimi Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík, Julius Mařák, Bohuslav Schnirch a Josef Tulka. Jejich práce bývají označovány jako umění generace Národního divadla. Společně proměnili stavbu v obraz české kultury, v němž se setkává historie, mytologie, hudba, divadlo i alegorie umění.
Dvakrát otevřené divadlo
Poprvé se v Národním divadle hrálo 11. června 1881 při návštěvě korunního prince Rudolfa. Po několika představeních se budova uzavřela kvůli dokončovacím pracím. Následný požár působil jako celonárodní katastrofa, zároveň však vyvolal mimořádnou vlnu solidarity.
Obnovu vedl Josef Schulz, Zítkův žák. Do stavby začlenil Prozatímní divadlo a upravil také hlediště tak, aby se zlepšila viditelnost. Výsledkem se stalo pozoruhodné propojení tří budov od různých autorů, které působí navenek i uvnitř stylově jednotně. Obnovené Národní divadlo se veřejnosti znovu otevřelo 18. listopadu 1883 operou Libuše Bedřicha Smetany.
Na svou dobu šlo o technicky vyspělou stavbu. Národní divadlo mělo ocelovou konstrukci jeviště a patřilo k prvním evropským divadelním budovám s elektrickým osvětlením. Po požáru jej zavedla firma Františka Křižíka.
Opona, trigy a umění generace Národního divadla
Výraznou dominantou hlavního průčelí je lodžie s korintskými sloupy a sochami Apollóna a devíti múz od Bohuslava Schnircha. Na pylonech stojí koňská trojspřeží, takzvané trigy, s bohyněmi Vítězství. Současné trigy byly osazeny v roce 1911 a vytvořili je Schnirchovi žáci.
V interiéru návštěvníka upoutá především Hynaisova opona. Rozestavěný chrám na ní symbolizuje vznikající divadlo a spolu s malíři, sochaři, staviteli a řemeslníky připomíná také všechny, kteří se na stavbě podíleli. Opona měří přibližně 12,2 krát 11,7 metru a váží 270 kilogramů. Před ní se nachází železná protipožární opona, která je kopií původní a váží zhruba 12 tun.
Hlediště připomíná národní význam stavby nápisem Národ sobě a erby Čech, Moravy a Slezska. Foyer zdobí Alšovy lunety s tématem Vlast, obrazy Alše a Františka Ženíška i Ženíškův stropní triptych. Strop hlediště doplňuje osm alegorií umění a uprostřed visí mohutný lustr podle Zítkova návrhu.
Dva architektonické světy na jednom nábřeží
Dnešní Národní divadlo není pouze historická budova. Komplex zahrnuje Operu, Činohru, Balet a Laternu magiku a čtyři scény: Národní divadlo, Státní operu, Stavovské divadlo a Novou scénu.
Nová scéna, otevřená v roce 1983, představuje výrazný kontrast k Zítkově novorenesanci. Brutalistní budovu pokrývá více než 4300 ručně foukaných skleněných tvarovek ze speciálního skla SIMAX. Na jejich podobě spolupracovali architekt Karel Prager a sklářský výtvarník Stanislav Libenský.
Od března 2026 prochází Nová scéna generální rekonstrukcí, která má trvat dva roky. Vnější vzhled ani cenné interiéry se měnit nemají. Po dokončení má budova nabídnout variabilnější jeviště a hlediště, multifunkční sál až pro 500 diváků, proměnnou akustiku i nové zázemí pro vzdělávání a komorní tvorbu.
Historickou budovu lze poznat také během komentovaných prohlídek. Trvají přibližně 50 minut a podle konkrétního termínu zahrnují hlediště, foyer i další veřejné prostory; někdy také terasu u trig s výhledem na Petřín a Pražský hrad. Aktuální termíny a podmínky je vhodné ověřit před návštěvou na oficiálním webu Národního divadla.