V Manětíně vede jedna zahradní osa od zámku přes potok až k sýpce na protějším svahu. Návštěvník tak může vnímat celý areál jako promyšlenou kompozici, nikoli jen jako zahradu přilehlou k sídlu. Její pravidelná barokní část a volněji uspořádaný anglický park přitom vyprávějí odlišné příběhy.
Zahrada doložená už na počátku 17. století
Zahrada při zámku má starší kořeny než její výrazná barokní podoba. Dědické řízení po Jeronýmu Hrobčickém z Hrobčic z roku 1604 zmiňuje ohrazenou zahradu, štěpnici, záhony i prostor určený pro pěstování melounů. Záznam uvádí také potok protékající štěpnicí. Zahrada mohla vzniknout v souvislosti s přestavbou tvrze na renesanční zámek, přesné založení ale doloženo není.
Po požáru zámku v roce 1712 se obnovoval také zahradní areál. Tehdy získal vrcholně barokní kompozici založenou na jasných osách a pravidelném členění. Hlavní osa spojovala vstupní oblouk v jižním průčelí zámku se středem pivovaru, jehož portál její směr zdůrazňoval. Příčné osy odkazovaly k dalším stavbám a prvkům, mimo jiné ke kočárovně, bazénu a oranžerii, která byla patrně postavena roku 1734.
Parter, kašna a oválný bazén
Zahrada mezi zámkem a Manětínským potokem je rozložena ve dvou výškových úrovních. V horní části se nachází ornamentální barokní parter se čtvercovou kašnou. Terasu zdobí původní vázy a v prostoru zahrady stojí oválný bazén se sochou putta, který drží mušli. Právě vodní prvky a drobná výzdoba dávají pravidelnému uspořádání konkrétní měřítko a vybízejí k pomalejší procházce.
Všímat si lze také návaznosti jednotlivých částí. Hlavní osa nekončí u vody ani na hranici zahrady, ale pokračuje přes potok do krajinářského parku. Na protějším svahu ji uzavírá portál sýpky, která tvoří kompoziční protiváhu zámku. Zahradní prostor tak propojuje stavby, terén i vodní tok.
Za potokem se mění styl
Jižně od Manětínského potoka začal počátkem 19. století vznikat anglický přírodně-krajinářský park. Oproti pravidelnému parteru působí volněji a jeho půvab spočívá v odlišné skladbě prostoru. K areálu patřil rybníček s vlastním náhonem, poustevna a altán na umělém vrchu. Barokní zahrada při zámku přitom zůstala samostatným celkem, takže se v Manětíně potkávají dva zahradní přístupy, aniž by jeden druhý zcela potlačil.
Rozdíl je dobře čitelný při procházce: v zahradě u zámku se návštěvník orientuje podle os a pravidelných ploch, zatímco park za potokem nabízí volnější krajinářské uspořádání. Nejde tedy o jedinou zahradu, která se časem proměnila, ale o propojený areál s několika vrstvami a odlišnými způsoby komponování.
Obnova podle stop v terénu
Po roce 1945 areál chátral a velký oválný bazén byl zasypán. Částečná obnova barokní zahrady začala v 90. letech a jako rámcové východisko využila podobu kolem roku 1790. Odstraňovaly se pozdější ploty a kůlny, některé dřeviny byly po odborném posouzení vykáceny a bazén se podařilo vyčistit. Nešlo o úplný návrat celého areálu do jediné historické podoby, ale o obnovu vybraných prvků.
Při ní hrály roli terénní nálezy a stavebně-historický průzkum, které pomohly určit, jak zahradu číst a které části mají historickou oporu. Manětínský areál tak nabízí nejen procházku mezi zámkem, potokem a parkem, ale i pohled na to, jak se péče o památkovou zeleň opírá o dochované stopy.
Tip na návštěvu
Zahrada a park jsou součástí zámeckého komplexu v centru Manětína a podle návštěvního řádu bývají přístupné celoročně. Aktuální podmínky se mohou změnit, proto je vhodné si je před cestou ověřit u správy zámku. V areálu je třeba držet se vyznačených cest; zakázáno je mimo jiné trhat květiny, poškozovat dřeviny nebo jezdit na kole.