Na první pohled nemusí Otická sopka působit jako sopka. Na Kamenné hoře u Otic nenajdete výrazný kužel ani zachovaný kráter, který by připomínal známé české neovulkanické vrchy. Místo přesto nabízí mimořádně názorný pohled do nitra dávného vulkanického systému. Bývalý jámový lom odhalil černošedou horninu, která tu utuhla hluboko pod tehdejším povrchem.
Otická sopka je přírodní památkou od 8. října 1991. Chráněné území o rozloze 10,44 hektaru podle údajů Moravskoslezského kraje leží na Kamenné hoře, jejíž vrchol dosahuje 311 metrů nad mořem. Jde o nejvyšší místo obce Otice. Území zasahuje také do katastru Slavkova u Opavy, návštěvnicky je však nejpřirozeněji spojené právě s Oticemi.
Sopka, která zůstala pod zemí
Geologický příběh lokality se začal psát přibližně před 20 miliony let, ve spodním miocénu. Tehdy zde vzniklo neovulkanické těleso. Nešlo o lávový proud, který by vytekl po povrchu a následně ztuhl, ale pravděpodobně o přívodní dráhu vulkánu – místo, kterým se magma dostávalo vzhůru a kde později utuhlo.
Právě v tom spočívá hlavní zajímavost Otické sopky. Místní název je sice výstižný pro běžného návštěvníka, odborněji však lokalita představuje podpovrchovou část dávného vulkanického systému. Vrcholová prohlubeň navíc není původním sopečným kráterem. Vytvořil ji člověk při těžbě kamene.
Lom jako geologické okno
Lom byl založen v roce 1890 a ve druhé polovině 20. století už nepracoval. Dnes jeho stěny postupně zarůstají, přesto umožňují pozorovat horninu, která by jinak zůstala skrytá. Odkryv tvoří černošedý, místy pórovitý melilitický olivinický nefelinit. V jeho struktuře lze při pozorném pohledu rozeznat drobné vyrostlice olivínu a pyroxenu.
Hornina vykazuje také kulovitou odlučnost a protínají ji pukliny vyhojené světlým karbonátem. V dutinách se podle odborného popisu mohou objevovat krystalové drúzy kalcitu a srostlice phillipsitu, minerálu ze skupiny zeolitů. Pro návštěvníka nemusí být snadné jednotlivé minerály bez pomůcek určit, ale právě kontrast tmavého vulkanitu a světlých výplní puklin ukazuje, jak složitě hornina vznikala a měnila se.
Setkání vulkanitu, drob a ledovce
Otická sopka není zajímavá pouze samotným čedičovým tělesem. Přírodní památka chrání také odkryvy kulmských drob a relikty ledovcových tillů. Na malém území se tak potkávají horniny a sedimenty rozdílného stáří i původu.
Kulmské droby vznikaly v dávnější geologické minulosti, zatímco ledovcové uloženiny připomínají dobu, kdy se do zdejší krajiny dostal pevninský led. Lom proto funguje jako názorná venkovní učebnice: neukazuje jen pozůstatek vulkanické činnosti, ale také to, jak se krajina v dalších obdobích měnila a jak do ní zasahoval člověk.
Výlet po okolí Otic
Otická sopka se dá zařadit do výletu po naučné stezce Hvozdnice. Ta propojuje zdejší přírodovědně cenná místa, mokřady, rybníky, lužní porosty i další geologické zajímavosti. Výlet tak nemusí končit u lomového odkryvu, ale může pokračovat krajinou, v níž se střídají vodní plochy, lesní porosty a otevřená zemědělská krajina.
Podle turistických podkladů vede k lokalitě žlutě značená trasa. Stav značení se může v čase měnit, proto je rozumné ověřit si před cestou aktuální mapu. Naučná stezka Hvozdnice uvádí orientační bod 49° 54′ 51,755″ N, 17° 51′ 34,94″ E; ten se vztahuje ke stezce a nemusí označovat přímo nejbližší místo u lomové stěny. Lokalita nemá vlastní návštěvnické centrum ani jednoznačnou poštovní adresu, praktičtější je proto hledat názvy Otická sopka nebo Kamenná hora.
Bývalý lom je přirozený terén s nerovnostmi a místy horší čitelností odkryvů kvůli zarůstání. Protože jde o chráněné území, není vhodné do stěn zasahovat, odlamovat horninu ani sbírat minerály. Největší hodnotou místa není suvenýr v kapse, ale možnost na vlastní oči pochopit, že sopka může být zachovaná i jako skrytá, pod povrchem utuhlá část někdejšího vulkanického příběhu.