Jen málokteré místo v údolí Kocáby spojuje technickou historii, zaniklou vodní nádrž a vzpomínku na někdejší výletní ruch tak výrazně jako Plechhamr. Z někdejšího provozu zůstaly především mohutné zdi a komín, které dnes působí romanticky a trochu tajemně. Za jejich příběhem je ale především práce s vodou, kovem a energií, bez níž by zdejší hamry a mlýny nemohly fungovat.
Hamr, který se změnil v mlýn
Plechhamr, uváděný také pod názvy Plechhamer, Blechhamer nebo Krupenhamer, vznikl roku 1698 na říčce Kocábě. Dobříšská vrchnost tehdy uzavřela smlouvu s pražským měšťanem a mědikovcem Janem Adamem Hibnerem, který zde chtěl provozovat hamr na výrobu plechu.
Výběr místa nebyl náhodný. Kocába tu vytvářela výrazný oblouk, a nabízela tak vhodné podmínky pro přehrazení toku a vznik velkého rybníka. Voda pak poháněla zařízení hamru. Výroba plechu se však patrně neosvědčila podle očekávání. Po skončení desetiletého nájmu se provoz změnil na mlýn. Za prvního uváděného mlynáře je v roce 1707 označován Fortelka.
Plechhamr tak zapadal do širšího systému hamrů a hutí, které v okolí Staré Huti využívaly vodní sílu. S postupem technického vývoje ale podobná zařízení ztrácela význam. Ostatní hamry v regionu zanikaly nejpozději do konce 19. století a Plechhamr už poté sloužil pouze jako mlýn.
U rybníka se hrálo a tančilo
Nejzajímavější kapitola v dějinách Plechhamru se začala psát v roce 1895, kdy mlýn odkoupil knížecí velkostatek. Okolí bylo upraveno a na přelomu 19. a 20. století se z něj stalo oblíbené výletní místo panstva z Dobříše. Důležitou roli v tom hrál rybník, který vytvářel příjemné prostředí uprostřed údolí Kocáby.
Plechhamr tehdy nebyl jen cílem procházek. Podle místních historických podkladů se zde konaly koncerty dechových kapel, taneční zábavy i ochotnická představení. Výletníci se mohli občerstvit a strávit u vody podstatnou část dne. Místo tak fungovalo jako společenské centrum v krajině, kde se potkávala technická stavba s rekreací a kulturním životem.
Tato éra trvala přibližně do začátku první světové války. Později se význam areálu vytrácel a jeho osud završil požár na počátku 30. let 20. století. Prameny se v přesném datu rozcházejí: místní kronika Staré Huti uvádí noc z 15. na 16. září 1931, zatímco materiál obce Mokrovraty zmiňuje duben 1932. Jisté je, že mlýn po požáru obnoven nebyl. Zůstaly z něj hlavně obvodové zdi a komín; plánované zastřešení se nakonec neuskutečnilo.
Krajina po zániku rybníka
Vodní dílo přežívalo ještě nějaký čas. Velká stavidla udržovala rybník přibližně deset let po požáru, poté hráz i nádrž zanikly. Původní vodní plocha dnes není samozřejmou kulisou, přesto je pro pochopení místa zásadní. Právě rybník umožnil fungování hamru i mlýna a později pomohl vytvořit atmosféru výletního cíle.
Od poloviny 60. let 20. století se bývalý Plechhamr stal součástí vojenského výcvikového prostoru. Zbytek hráze měl být využíván při výcviku ostré střelby. I tato etapa přispěla k tomu, že se místo postupně vzdálilo běžnému výletnímu životu a dochovalo se spíše jako nenápadná, ale výrazná stopa v krajině.
Ruiny v údolí Kocáby
Plechhamr leží v katastru obce Mokrovraty, nikoli přímo ve Staré Huti. Stará Huť je ovšem důležitým historickým i přístupovým kontextem celého území. Územní plán Mokrovrat zříceninu mlýna na Kocábě eviduje jako archeologickou památku vyznačenou v koordinačním výkresu. Dostupné podklady zároveň nepotvrzují, že by šlo o samostatně vedenou nemovitou kulturní památku.
Okolím procházejí trasy navázané na Naučnou stezku Karla Čapka. Její tematická odbočka připomíná historii zdejších hamrů, dobové pohlednice, dechovou kapelu, zaniklou hráz i ruiny mlýna. Údolí má přitom i přírodní hodnotu. Ve strmých březích vodních toků zde může hnízdit ledňáček říční, jeden z pozoruhodných obyvatel Kocáby.
Plechhamr není klasickou památkou s pokladnou a návštěvnickým zázemím. Jeho kouzlo spočívá v pozůstatcích, které je třeba číst v krajině: ve zdech, komíně, stopách vodního díla a představě ruchu, který zde panoval před více než sto lety. Při návštěvě je namístě opatrnost, nevstupovat do nestabilních konstrukcí a nezasahovat do historických zbytků hráze ani zdiva. Nejbezpečnější je vnímat Plechhamr jako součást pěšího putování údolím Kocáby, nikoli jako místo určené k prolézání ruin.