Šest metrů hluboký lapač písku, deset podzemních usazovacích nádrží, parní strojovna a možnost plavby na prámu. Tak vypadá část Staré čistírny odpadních vod v Bubenči, jednoho z nejpozoruhodnějších technických areálů v Praze. V roce 2026 si připomíná 120. výročí a její podzemí patří k místům, která dokážou překvapit i návštěvníky dobře obeznámené s hlavním městem.
Pražské podzemí přitom není jedinou atrakcií ani jednotným systémem. Je to pestrá mozaika vojenských kasemat, středověkých prostor, hrobek, krytů civilní obrany a technických staveb. Zatímco některé lokality lze navštívit s průvodcem, jiné zůstávají uzavřené kvůli bezpečnosti, ochraně památek nebo zimujícím netopýrům.
Od pevnosti na Vyšehradě po středověké město
Podolské kasematy pod Vyšehradem vznikly ve druhé polovině 17. století jako součást pevnostního systému. Dnešní prohlídková trasa měří přibližně 600 metrů, z nichž 430 vede pod zemí. Návštěvníci procházejí velitelskou místností, skladem nebo ošetřovnou a uvidí také původní vstupy, vjezdy pro sanitky i takzvané kadečkové toalety.
Kasematy později získaly také válečnou funkci. Za druhé světové války sloužily jako protiletecké kryty lazaretu SS v Podolí. Jejich příběh pokračuje i v 50. letech, kdy se s tímto prostorem spojoval pražský pouliční gang Vyšehradští jezdci. Na zdech zůstaly nápisy, jména i protirežimní vzkazy, které připomínají méně známou kapitolu poválečného Vyšehradu.
Podzemí pevnosti je ovšem mnohem rozsáhlejší. Kasematy mají přes jeden kilometr a dělí se do několika částí. K nejznámějším patří sál Gorlice, kde jsou uloženy originály soch z Karlova mostu. Podolské kasematy jsou přístupné pouze při vybraných komentovaných prohlídkách, proto je dobré ověřit termín předem. Trasa není bezbariérová.
Jiný druh podzemního zážitku nabízí Staroměstská radnice. Pod dnešní úrovní ulic se dochovaly pozůstatky někdejších středověkých domů a prostory z 12. až 15. století. Prohlídka vede zaklenutými uličkami, sály, kolem cisteren i částí městského vězení. Tematická trasa zaměřená na středověké právo přibližuje také hladomorny a mučírnu. Vstup je možný s průvodcem a kapacita tematických prohlídek bývá omezená.
Krypta, která stále vydává svá svědectví
Na Malé Straně se pod kostelem Panny Marie Vítězné nachází podle Národního muzea největší pražské pohřebiště svého druhu. Krypta získala dnešní podobu v roce 1667 a skládá se z 18 komor. Do zákazu pohřbívání v kostelech a uvnitř městských hradeb v roce 1784 zde bylo údajně uloženo kolem 300 lidí.
Větrací šachty pomohly k přirozené mumifikaci ostatků. Kvůli zhoršujícím se podmínkám a stavebním zásahům byla většina z nich v letech 1971 až 1999 převezena do sbírek Národního muzea. V kryptě zůstalo několik kompletně mumifikovaných jedinců. V letech 2025 a 2026 odborníci provádějí revizi pohřbů a pokoušejí se propojit antropologická zjištění s historickými prameny.
Výzkum přinesl také odborně podpořenou identifikaci ostatků barokního lékaře Jana Františka Löwa z Erlsfeldu. Závěr vychází z kombinace biologických znaků, polohy nálezu, patologických změn a historických údajů. Krypta však není běžně přístupná veřejnosti a případný termín jejího zpřístupnění nebyl stanoven.
Bunkry studené války připomínají dobu obav
Pod hotelem Jalta na Václavském náměstí se ukrývá protiatomový kryt, který měl pojmout přibližně 150 lidí. Podle provozovatele měl sloužit jako zázemí krizového štábu zemí Varšavské smlouvy, později jej Státní bezpečnost využívala k odposlechům hotelových hostů a zahraničních návštěvníků. Dnes je zde Muzeum studené války s expozicí o železné oponě, pohraniční a celní stráži, veřejné bezpečnosti i radiokomunikaci. Prohlídka trvá zhruba hodinu a je nutná rezervace.
Na Žižkově vznikal v letech 1950 až 1955 bunkr Bezovka, součást systému civilní obrany. Zpřístupněná část ukazuje dobové uniformy, plynové masky, dozimetry, protichemické obleky, strojovny vzduchotechniky, sprchy i chodby určené pro evakuované. Nejde však o místo s běžnou otevírací dobou. Navštívit jej lze v rámci objednané exkurze nebo vypsaného termínu.
Čistírna v Bubenči a místa, kam se nevstupuje
Stará čistírna není jen technickou památkou, ale zachovaným obrazem toho, jak Praha na začátku 20. století řešila odpadní vody. Prohlídka vede kolem původních technologií, kalového hospodářství, kotelny a parní strojovny, pokračuje historickou dokumentací a končí průchodem původní nefunkční stokou. Pravidelné prohlídky se konají o víkendech s průvodcem, při výročních akcích se přidávají plavby na prámu, dětské programy nebo jištěný výstup na ventilační komín. Areál je také na indikativním seznamu UNESCO.
Praha má i další podzemní prostory, které lákají svou historií, ale nejsou turistickým cílem. Kryt pod Žižkovským tunelem měl ukrýt přibližně 1 200 lidí nejméně na 72 hodin a veřejnosti se otevírá především při školních exkurzích. Podzemní továrna v Branických skalách je kvůli bezpečnosti a ochraně netopýrů přístupná jen výjimečně se souhlasem. Dlouhodobě uzavřené zůstává také podzemí v Divoké Šárce.
Právě v tom spočívá kouzlo pražského podzemí: ukazuje dějiny města z neobvyklé perspektivy, ale zároveň připomíná, že ne každá chodba je určena k prozkoumání. Nejbezpečnější cestou dolů je oficiální prohlídka s průvodcem.