Jedna z pozoruhodných raných zvukových adaptací divadelní klasiky zamíří do pražského kina Ponrepo. Ve čtvrtek 22. října 2026 od 18 hodin se zde bude promítat německý film Žebrácká opera, známý také pod původním názvem Die 3-Groschen-Oper. Režisér Georg Wilhelm Pabst jej natočil v roce 1931 podle hry Bertolta Brechta s hudbou Kurta Weilla.
Londýnské podsvětí jako obraz celé společnosti
V centru příběhu stojí Mackie Messer, který se ožení s Polly, dcerou Peachuma, označovaného za krále londýnských žebráků. Sňatek tím nepropojí jen dvě postavy, ale především dvě soupeřící zločinecké struktury. Do jejich konfliktu vstupuje policie i další instituce a původně kriminální zápletka se postupně mění v satirický obraz společnosti.
Pabstův film se nezaměřuje pouze na jednotlivé zločiny. Zajímá jej korupce, pokrytectví a způsob, jakým se oficiální moc může podobat podsvětí, proti němuž vystupuje. Sklady, nevěstince, policejní stanice i banka vytvářejí propojený svět, v němž se úctyhodná pověst a skutečné jednání často rozcházejí. Právě tato hra s dvojením a záměnou dává snímku překvapivě současný rozměr.
Od divadelní hry k ranému zvukovému filmu
Divadelní předloha měla premiéru v Berlíně 31. srpna 1928 v Theater am Schiffbauerdamm. Pabstova filmová verze následovala o několik let později a německou premiéru měla 19. února 1931 v berlínském kině Atrium. V hlavních rolích se objevili Rudolf Forster jako Mackie Messer, Carola Neherová jako Polly, Fritz Rasp jako Peachum a Lotte Lenya jako Jenny. Výraznou součástí filmu je také Ernst Busch v roli pouličního zpěváka.
Film vznikal v německé i francouzské jazykové verzi, což odpovídalo tehdejší praxi při natáčení zvukových snímků pro různá národní publika. Francouzská varianta se liší délkou i obsazením. Pabst se zároveň od Brechtovy předlohy v některých ohledech odchýlil a vznik filmu doprovázely právní spory s autorem hry. V Německu byl snímek v srpnu 1933 cenzurně zakázán.
Žebrácká opera tak není zajímavá jen jako převod slavného divadelního díla na plátno. Patří také k významným ukázkám rané zvukové kinematografie, období, kdy film teprve hledal nové možnosti práce s hudbou, mluveným slovem a rytmem. Podle dostupných údajů se dnes film uvádí v různě dlouhých verzích, proto je možné, že délka projekce se může lišit podle použité kopie či sestřihu.
Proč právě Ponrepo
Projekce v Ponrepu má svůj význam i díky místu samotnému. Kino Národního filmového archivu se zaměřuje na klasická díla, filmové rarity a snímky, které se do běžné distribuční nabídky dostávají jen zřídka. Program zde může využívat filmové kopie i digitální formát a vedle jednotlivých projekcí nabízí také tematické cykly a speciální pořady.
Ponrepo vzniklo jako specializovaná archivní promítací síň v roce 1965. Po několika přesunech se na počátku 90. let usadilo v Bartolomějské ulici. Název připomíná kino Viktora Ponrepa, které bylo v Praze otevřeno už v roce 1907. Návštěva projekce tak spojuje konkrétní filmový zážitek s místem, jež dlouhodobě pečuje o filmové dědictví.
Praktické informace
Kino Ponrepo najdete na adrese Bartolomějská 291/11 v Praze 1, v prostorách Konviktu. Do kina se lze vydat z Národní třídy, od Národního divadla nebo ze Staroměstské. Vstupenky bývají k dispozici online přes GoOut a také v pokladně ve foyer, která se podle informací kina otevírá hodinu před začátkem představení.
Projekce se koná ve čtvrtek 22. října 2026 od 18 hodin. Před návštěvou je vhodné ověřit aktuální program a dostupnost vstupenek, stejně jako přesnou délku a podobu uvedené verze. Kino uvádí bezbariérový přístup zadním vchodem; běžný vstup přes kavárnu vede přes přibližně deset schodů.