Podle pověsti se pod hradbami Práchně ukrývá zlatý poklad. Spatřit jej má být možné pouze jednou za rok, na Štědrý den. Jindy prý jeho tajemství střeží zlatá sova s rubínovýma očima, černý pes s ohnivým pohledem nebo tajemný skřítek. Žádný takový nález však potvrzený není. Skutečné kouzlo místa spočívá jinde: na jednom zalesněném vrchu se tu potkávají dějiny raného českého státu, zřícenina hradu, kostel a chráněná příroda.
Od přemyslovského hradiště k hradu
Prácheň leží přibližně 1,5 kilometru jihozápadně od Horažďovic, na výrazné ostrožně nad pravým břehem Otavy. Vrch dosahuje nadmořské výšky kolem 512 metrů. Dnes je lokalita vedena v katastru Velkých Hydčic, Horažďovice jsou však přirozeným výchozím bodem výletu.
Počátky zdejšího hradiště sahají pravděpodobně do 10. století. Prácheň patřila do přemyslovské hradské soustavy a zajišťovala správu, politickou moc i hospodářské fungování rozsáhlého území. Stala se centrem někdejšího Prácheňského kraje, jehož význam si udržela přibližně do poloviny 13. století. Kolem roku 1264 její správní úlohu začala přebírat jiná centra, především Horažďovice.
Kamenný gotický hrad vznikal ve 14. století. Jeho stavba bývá spojována s Bavory ze Strakonic a podle některých údajů ji roku 1315 povolil král Jan Lucemburský. Hrad měl obvodovou zástavbu, mohutné opevnění a několik věží. Z předhradí se dodnes dochovala část hradby s okrouhlou věží, z vlastního hradu pak zbytky staveb při obvodových zdech a čtyři flankovací věže.
Hrad, který pohltil les
V 15. století Prácheň částečně přestavoval Půta Švihovský z Rýzmberka. Ani stavební úpravy však nezvrátily její postupný úpadek. Hrad ztrácel správní i strategický význam a v 16. století už byl pustý. Přibližně kolem poloviny tohoto století se jeho dějiny jako obývaného sídla uzavřely.
Návštěvník dnes neuvidí zachovaný palác ani vybavené interiéry. Prácheň působí spíše jako archeologická a krajinářská lokalita: v terénu se rýsují valy, zbytky hradeb a věží a mezi stromy se otevírají pohledy na údolí Otavy. Právě spojení výrazných pozůstatků opevnění s klidem okolního lesa dává místu osobitou atmosféru.
Přibližně sto metrů pod zříceninou stojí kostel svatého Klimenta se hřbitovem. Jeho původ se klade ke konci 13. století, dnešní podobu však ovlivnila novogotická úprava z roku 1859. Opravy proběhly také v letech 1938 až 1940. Kostel připomíná, že Prácheň nebyla pouze vojenským a správním bodem, ale také duchovním místem.
Legenda o zlatě a propadlém zvonu
Pověst o pokladu má několik podob. V jedné z nich je zlato ukryté přímo pod hradbami a lze je zahlédnout jen na Štědrý den. Jiné varianty vyprávějí o lidech, kteří se v tento den pokoušeli k pokladu prokopat. Když se k němu údajně přiblížili, zahnaly je děsivé nadpřirozené výjevy.
S Práchní se pojí také vyprávění o zvonu, který se měl propadnout do země u kostela svatého Klimenta. Půta Švihovský ho podle legendy nechal naplnit penězi, aby se z nich zaplatila oprava kostela. Když chudá vdova přidala poslední groše, vyslovila kletbu a zvon měl zmizet v zemi.
Proč se právě zde uchytil motiv zlata? Odpověď může nabídnout Otava. Řeka a její okolí jsou historicky spojovány s rýžováním zlata, zlatorudnými mlýny i místy, kde se zlato v minulosti skutečně hledalo. Tato tradice mohla dát vzniknout představě pokladu ukrytého na nedalekém hradě. Nejde však o důkaz, že se na Práchni nějaké zlato skutečně nachází.
Tip na pěší výlet z Horažďovic
Zřícenina je volně přístupná a nemá klasický návštěvnický okruh ani pokladnu. Nejvhodnější přístup vede po zelené turistické značce z Horažďovic nebo z Velkých Hydčic. Prácheň je také součástí naučné stezky mezi Velkými Hydčicemi a Práchní. Z Horažďovic lze výlet pojmout jako okruh přes Malé a Velké Hydčice; zeleně značený místní okruh měří přibližně 11 kilometrů.
Trasa spojuje údolí Otavy, kostel svatého Klimenta, hradní zříceninu i lesní prostředí přírodní rezervace. Ta chrání přirozené převážně listnaté a teplomilné porosty s květenou typickou pro předhůří Šumavy a rozkládá se na ploše přibližně 28 hektarů. Protože jde zároveň o chráněné území a významnou archeologickou lokalitu, není namístě rozebírat zdivo, kopat ani hledat poklad detektorem bez příslušného oprávnění. Na Práchni má největší cenu to, co je vidět bez hledání: krajina, paměť místa a stopy staletí ukryté mezi stromy.