Největší hodnotou mlýna Oldřicha Prášila v Železnici není jen samotná budova, ale především dochovaný celek technologií. Stroje, násypky, výtahy i vnitřní dřevěné konstrukce připomínají dobu, kdy se menší zemědělský mlýn měnil v moderní provoz. Významná část vybavení pochází z konce 30. let 20. století a dodnes názorně ukazuje, jak vypadalo mletí v období mezi tradičním vodním pohonem a plně elektrifikovaným provozem.
Od přízemního mlýna k modernímu provozu
Mlýn stojí v Palackého ulici asi 250 metrů západně od železnického náměstí, u vodní nádrže známé jako Bahňák. Vodní systém souvisel s Ploužnickým potokem. Původně šlo o přízemní stavbu na umělém náhonu, jejíž historie může sahat několik staletí do minulosti. Z doložených dějin jsou připomínáni například Josef Breuer, který mlýn držel v roce 1842, a rodina Pleštilových, spojená s objektem od roku 1923.
Zásadní proměna přišla v roce 1938. Tehdy mlýn se sousední vodní nádrží koupil František Prášil pro svého syna Oldřicha. Ten nechal původní budovu zvýšit o dvě podlaží a vybavil ji novou technologií. Dodávku zajistila Akciová strojírna a slévárna Union v Českých Budějovicích. Z někdejšího menšího vodního mlýna se tak stal válcový mlýn odpovídající tehdejším představám o efektivním provozu.
Stroje, které vyprávějí o mlynářství
Odborný popis uvádí sila s kapacitou 600 q obilí, šrotovací stolici, vymílací stolici a dvojitou stolici. Denně se zde mohlo zpracovat přibližně 100 q žitné nebo pšeničné mouky a celý provoz zvládali dva lidé. Nešlo tedy o velký průmyslový podnik, ale o kompaktní a účelně sestavené zařízení, které dokázalo obsloužit potřeby regionu.
Promyšlený byl také pohon. Podle stavu vody pracovala Francisova turbína o výkonu 10 HP, instalovaná už v roce 1925. Přibližně po pěti hodinách ji nahrazoval elektromotor o výkonu 30 HP. V jednom objektu se tak potkaly různé etapy technického vývoje: starší vodní síla, výkonnější turbína a stále dostupnější elektřina. Původní vodní kolo připomínalo ještě starší podobu provozu.
Technické dědictví mlýna ale netvoří pouze kovové stroje. Důležitou součástí je také interiér s dřevěnými konstrukcemi a násypkami, na jejichž sestavení se podíleli sekerníci. Používalo se mimo jiné modřínové dřevo. Zrno se mezi jednotlivými částmi provozu dopravovalo výtahy, mouka procházela rovinným vysévačem a nechyběl ani takzvaný fofr. Právě propojení strojů s konstrukcí budovy dává mlýnici její osobitý charakter.
Rodinný podnik, znárodnění a návrat
Po roce 1953 byl mlýn znárodněn. Vodní pohon zanikl a provoz pokračoval pouze s využitím elektřiny. Objekt převzaly nejprve Pekárny a cukrárny Jičín, později n. p. Mlýny a těstárny Pardubice. Mletí skončilo na počátku 80. let; dostupné podklady se rozcházejí v přesném datu a uvádějí rok 1981 i 1984.
Po ukončení provozu mlýn spravoval místní národní výbor. V roce 1991 se v restituci vrátil rodině stavebníka a od roku 2009 probíhala obnova budovy i zařízení. S rodinou je spojena také mouka značky Prášilka. Dochovaly se účetní zápisky Oldřicha Prášila i jeho tovaryšský a výuční list z Třeboně, tedy dokumenty, které technickou památku doplňují o osobní příběh mlynáře.
Jediný dochovaný mlýn v Železnici
Železnice mívala podle regionálních podkladů tři mlýny. Valcha zanikla, ze Šnejdárku se stala pila a Prášilův mlýn zůstal jediným dochovaným objektem tohoto typu ve městě. Nachází se v blízkosti historického centra, jehož jednotná klasicistní podoba vznikla po požáru v roce 1826. Historické jádro je dnes městskou památkovou zónou.
Po obnově fungoval mlýn také jako soukromá expozice mlynářství s komentovanými prohlídkami. Starší turistické informace proto popisují návštěvu mlýnice a ukázky jejího vybavení. Aktuální informace města Železnice však uvádí, že objekt již není přístupný veřejnosti. Návštěvu proto není vhodné plánovat bez předchozího ověření. Mlýn na adrese Palackého 77 tak dnes připomíná především to, jak cenné může být dochované technické dědictví i mimo velká průmyslová centra.