Jen málokteré místo v Česku prošlo tak rozdílnými obdobími jako důl Richard u Litoměřic. V podzemí pod vrchem Bídnice se nejprve těžil vápenec, za druhé světové války zde vznikala utajovaná nacistická továrna a od roku 1964 slouží část komplexu jako úložiště nízko a středněaktivních radioaktivních odpadů. Tři kapitoly jedné lokality dnes spojuje především historie, technika a otázka, jak bezpečně zacházet s dědictvím minulosti.
Od vápence k tajné výrobě
Vápencový důl začal vznikat už v první polovině 19. století. Původně šlo o tři samostatná důlní díla, která se postupně propojovala. Po druhé světové válce se těžba obnovila, ale během dalších let se ukázalo, že podzemní dobývání je příliš nákladné ve srovnání s povrchovým lomem. Těžba proto skončila a rozsáhlé chodby získaly nové využití.
Nejtemnější období přišlo v letech 1943 až 1944, kdy nacisté začali důlní prostory přestavovat pro zbrojní výrobu. Projekt nesl krycí označení Richard, někdy také B5. V části Richard I měla firma Auto Union vyrábět součásti tankových motorů Maybach. Podle historických údajů se výroba rozběhla v listopadu 1944. Richard II byl určen pro podnik Osram a výrobu wolframových a molybdenových výrobků pro letecký průmysl. Tento provoz však zůstal nedokončený.
Na výstavbě podzemní továrny pracovali především vězni z koncentračního tábora Litoměřice, pobočky tábora Flossenbürg. První transport z Dachau dorazil 24. března 1944, další velký transport z Gross-Rosenu následoval 31. května. Táborem prošlo za necelý rok více než 18 000 vězňů mnoha národností, včetně přibližně 800 žen. Historické prameny uvádějí zhruba 4000 až 4500 obětí. Richard proto není jen technickou památkou, ale také místem spojeným s nucenou prací a nacistickým násilím.
Dnešní úložiště není skladem vyhořelého paliva
První oficiální návrh využít Richard II pro ukládání radioaktivních odpadů vznikl v roce 1959 a provoz byl zahájen o pět let později. Nejde přitom o úložiště vyhořelého jaderného paliva ani vysokoaktivního odpadu. Richard přijímá takzvané institucionální odpady, které vznikají například ve zdravotnictví, průmyslu, zemědělství a výzkumu.
Ukládají se zde vyřazené radioaktivní zářiče, požární hlásiče, hladinoměry, kontaminovaná suť, plasty, papír, pracovní oděvy nebo laboratorní pomůcky. Po rekonstrukci se kapacita ukládacích komor zvýšila na přibližně 12 500 metrů krychlových. Podle současných údajů provozovatele má volná kapacita vystačit zhruba na dalších deset let.
Odpad se ukládá v obalových souborech a komory se následně vyplňují speciálně navrženou betonovou směsí. Kolem betonového tělesa zůstává štěrková mezera s drenáží, která umožňuje sledovat případný průsak vody. Součástí areálu je také zkušebna obalových souborů a radioaktivních látek zvláštní formy. Zkoušky mohou zahrnovat pád z výšky až devět metrů, zatížení několikanásobkem vlastní hmotnosti, náraz na ocelový trn nebo půlhodinové působení plamene o teplotě 800 stupňů Celsia.
Bezpečnost se ověřuje geotechnickým, hydrogeologickým a radiačním monitoringem i kontrolami Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a báňského dozoru. Jen v roce 2024 bylo do úložiště uloženo 336 obalových souborů o objemu 73,6 metru krychlového. Dalších 38 souborů bylo přijato ke skladování.
Proč se do podzemí běžně nevstupuje
Historická část Richard I je oddělená od provozovaného úložiště Richard II. Uzavření podzemí proto nesouvisí pouze s přítomností radioaktivních odpadů. Staré štoly trpí nestabilitou, závaly, sesuvy a postupným zhoršováním geologických podmínek. Od roku 2002 je objekt veřejnosti nepřístupný a pokusy o neoficiální vstup jsou nelegální i nebezpečné.
Historii dolu lze poznat v městské expozici Důl Richard v proměnách času, která se nachází v podzemí pod litoměřickou radnicí. Návštěvníci tam najdou dobové fotografie, nápisy, důlní vozík, kámen i makety sudů používaných při ukládání odpadu. Expozice s několika desítkami panelů v češtině, němčině a angličtině však není vstupem do skutečného dolu. Jde o samostatné návštěvnické místo, které umožňuje bezpečně pochopit jeho vývoj.
Místo paměti i současné techniky
Historickou souvislost s koncentračním táborem připomíná pietní území Památníku Terezín s dochovaným krematoriem a monumentem Jiřího Sozanského. V prosinci 2024 byl u areálu Richard odhalen také nový památník vězňům nacistického režimu. Betonové kvádry odkazují na konstrukce v podzemí i na nápisy, které vězni zanechávali v betonu.
Výjimečně lze navštívit také samotný areál úložiště při odborné exkurzi nebo při oficiální akci. Město pro rok 2026 avizuje Den otevřených dveří na sobotu 12. září, předem je však nutná registrace a podmínky je vhodné ověřit těsně před návštěvou. Na 2. září je plánováno havarijní cvičení simulující zahoření manipulační techniky; nejde o skutečnou havárii.
Richard tak zůstává místem, které nelze poznat běžnou procházkou štolami. O to důležitější je jeho okolí, expozice v Litoměřicích a pietní místa v Terezíně. Společně připomínají, že podzemí pod Bídnicí není pouze technickým zařízením, ale také svědectvím o proměnách regionu a o lidech, kteří za jeho válečnou historii zaplatili životem.