Jen málokteré místo v české krajině propojuje literaturu a technické dědictví tak názorně jako Rudrův mlýn v Babiččině údolí. Stojí mezi ratibořickým zámkem a Starým bělidlem, tedy přímo v prostoru, který čtenáři znají z románu Babička Boženy Němcové. Vedle příběhů mlynářské rodiny tu ale návštěvník objeví také náhon, vodní kola a sousední vodní mandl – zařízení, které ukazuje, jak se síla vody využívala při zpracování textilu.
Mlýn z románu i skutečný hospodářský provoz
Rudrův mlýn, v některých pramenech uváděný také jako Ludrův, získal dnešní podobu při přestavbě v 18. století. Jeho interiér nepřibližuje pouze vlastní mlynářské řemeslo. Zachycuje také zázemí domu, v němž žil mlynář a jeho rodina, a připomíná, že mlýn býval současně pracovištěm, obydlím i důležitým bodem místního hospodářství.
S areálem se spojují postavy a rodinné vztahy známé z Babičky. Antonín Rudr, případně Ludr, bývá v místní tradici uváděn jako historická souvislost či předobraz spojený s rodinou Mančinky. Jeho syn pak bývá dáván do vztahu k postavě dobromyslného pana otce. Nejde o jednoduché ztotožnění literární postavy s jedním konkrétním člověkem, ale právě tato směs skutečných míst, rodinných vzpomínek a literárního zpracování dává návštěvě zvláštní atmosféru.
Od mouky k plátnu
Voda přiváděná náhonem z řeky Úpy nesloužila pouze mlýnu. V sousedství stojí vodní mandl, technická památka z první poloviny 19. století. Odborná databáze vodních mlýnů datuje jeho budovu do roku 1829; širší časové zařazení proto zůstává bezpečnější než tvrzení o jediné přesně doložené stavební etapě.
Mandl sloužil k úpravě plátna, zejména lněného. Vodní kolo na vrchní vodu prostřednictvím převodů pohánělo mandlovací zařízení, které textilii uhlazovalo a upravovalo pro další použití. U mandlu mělo mít kolo průměr přibližně čtyři metry. Dnes je objekt rekonstruovaný a doplněný výstavou o plátenictví, takže návštěvník může sledovat nejen samotnou stavbu, ale i vztah mezi vodním tokem, převody a výslednou podobou látky.
Proměna areálu připomíná širší hospodářský vývoj. Původní mlynářský provoz se postupně propojoval s textilním a mandlovacím zařízením. Po prodeji mlýna náchodské vrchnosti v roce 1842 měl areál sloužit také širším vrchnostenským a textilním potřebám. Jednotlivé stavební etapy však nelze bez dalšího zjednodušit do jediné chronologie.
Jak vodní energie pracovala
Podle odborné databáze se v areálu nacházela dvě obyčejná mlýnská složení, krupník holendrového typu a několik mlecích kamenů. Dnes jsou u mlýna a mandlu uváděna celkem tři vodní kola – dvě u mlýna a jedno u mandlu. Jejich rozmístění názorně ukazuje, že jeden vodní náhon mohl pohánět různá zařízení podle toho, jak se měnily potřeby provozu.
Význam zdejší technologie nespočívá jen v tom, že se dochovaly staré stroje. Důležité je také jejich napojení na vodní hospodářství: náhon, vantroky, stavidla a kola tvořily jeden funkční celek. Národní památkový ústav v roce 2017 připravoval obnovu funkčnosti tří vodních kol, včetně nového a repasovaných zařízení pro mlýn a mandl. U historických technických památek je právě taková obnova cenná – umožňuje pochopit princip provozu, nejen si prohlédnout jeho kulisy.
Součást pěší trasy Babiččiným údolím
Před mlýnem stojí sousoší Babička s vnoučaty od Otto Gutfreunda z roku 1922. Areál tak není izolovanou technickou památkou, ale jednou z hlavních zastávek literární krajiny. Od mlýna lze pokračovat ke Starému bělidlu a dále k ViktOrčinu splavu, místům, která společně vytvářejí skutečnou mapu románového světa.
Rudrův mlýn je součástí prohlídkových tras státního zámku Ratibořice a jeho prohlídka trvá přibližně půl hodiny. Vodní mandl funguje jako samostatně navštěvovatelný objekt s expozicí technického zázemí a plátenictví. Přístup i otevírací doba se mohou během roku měnit, proto je vhodné ověřit aktuální režim u správce. K areálu se přichází od ratibořického zámku nebo od Starého bělidla; oficiální adresa je Ratibořice 1, Česká Skalice.