V románu Babička vystupuje paní kněžna jako laskavá a vznešená obyvatelka zámku nad údolím. Její skutečnou předlohou byla Kateřina Frederika Vilemína Benigna, vévodkyně Zaháňská, která si Ratibořice zvolila za své stálé letní sídlo. Zámek však nebyl jen poklidným místem aristokratického odpočinku. V roce 1813 se zde odehrávala diplomatická jednání představitelů Rakouska, Pruska a Ruska o protinapoleonské koalici. Ratibořice tak spojují svět evropské politiky s krajinou, kterou si čeští čtenáři spojují především s dětstvím a venkovským životem.
Od barokního casina k empírovému sídlu
První písemná zpráva o Ratibořicích pochází z roku 1388. Tehdy se jako jejich majitel uvádí rytíř Vaněk ze Žampachu, který se psal také z Ratibořic. Původní středověká tvrz postupně zanikla a zdejší panství se v dalších staletích stalo součástí rozsáhlejších majetků. Roku 1582 byly Ratibořice připojeny k náchodskému dominiu rodu Smiřických.
Dnešní zámek vznikl jako barokní letohrádek. Kníže Lorenzo, respektive Vavřinec Piccolomini, jej nechal vybudovat v letech 1702 až 1708 podle vzoru italských letních sídel, takzvaných casin. Stavba sloužila především k letním a loveckým pobytům a později se rozšířila o severní křídlo pro hosty a služebnictvo.
Rozhodující proměna přišla po roce 1800, kdy Ratibořice zdědila vévodkyně Zaháňská. V letech 1825 až 1826 nechala zámek upravit v klasicistním a empírovém duchu. Změnily se interiéry i celkové pojetí sídla, mimo jiné zanikla zámecká kaple. Po vévodkynině smrti v roce 1839 přešlo panství nakonec na rod Schaumburg-Lippe, který je vlastnil až do zestátnění v roce 1945.
Interiéry připomínají dvě aristokratické éry
Prohlídka zámku dnes nabízí pohled na několik vrstev jeho historie. První patro připomíná dobu vévodkyně Zaháňské. Návštěvníci zde uvidí nábytek, obrazy, grafiku, sklo, porcelán a další předměty, které přibližují život šlechty na konci 18. a v první polovině 19. století.
Přízemní salony se naopak vztahují k pozdějším majitelům z rodu Schaumburg-Lippe a k jejich vazbám na dánskou královskou rodinu. Právě rozdílné historické vrstvy dávají zámku zvláštní půvab: nejde o jediný stylově uzavřený celek, ale o místo, na němž lze sledovat proměnu aristokratického bydlení během několika generací.
Park, který přirozeně pokračuje do údolí
Zámek obklopuje přírodně krajinářský park, jehož podoba vznikala především v letech 1810 až 1839 pod vedením zahradníků K. Bindera a G. Bosse. Kompozici tvoří louky, skupiny stromů, jezírko, empírový lovecký či čajový pavilon a oranžerie, původně nazývaná Ananasový dům.
Po návštěvě zámku se vyplatí pokračovat parkem kolem jezírka ke skleníku z roku 1830. Zámecký areál s dalšími místy Babiččina údolí spojuje Bathildina stezka. Procházka tak není jen přesunem mezi památkami, ale cestou krajinou, která byla komponována jako součást šlechtického sídla a později získala také výrazný literární význam.
Po stopách Babičky
Babiččino údolí je širší kulturní a přírodní celek než samotný zámek. Návazná trasa vede kolem Rudrova mlýna s historickým technickým vybavením, vodního mandlu z první poloviny 19. století a sousoší Babičky s vnoučaty od Otto Gutfreunda z roku 1922. Pokračovat lze ke Starému bělidlu a dále ke známým místům v údolí Úpy.
Staré bělidlo, jeden z hlavních prostorů románu, pochází z roku 1797. Jeho interiér včetně Babiččiny světničky je zařízen lidovým nábytkem a předměty podle vyprávění Boženy Němcové. Je přitom dobré rozlišovat mezi literární tradicí a skutečnou historií: dnešní Staré bělidlo není původní stavbou, kde spisovatelka prožila část dětství. Původní bělidlo bylo při úpravách parku zbouráno kvůli výstavbě skleníku.
Název Babiččino údolí se pro krajinu podél Úpy používá podle románu Boženy Němcové. Podle údajů města Česká Skalice jej poprvé použil roku 1878 lékař a spisovatel Otakar Jedlička. Dnes je celé území součástí národní kulturní památky, v níž se potkává zámek, park, hospodářské stavby i přírodní scenérie.
Ratibořice leží u České Skalice v Královéhradeckém kraji. Park bývá přístupný volně, zatímco zámek a navazující objekty mají vlastní prohlídkové režimy, které se během roku mění. Před cestou je proto vhodné ověřit aktuální návštěvní dobu. Za návštěvu stojí nejen samotné interiéry, ale celý den věnovaný pomalé procházce místy, kde se skutečné dějiny vévodského sídla proplétají s jedním z nejznámějších českých literárních příběhů.