Pod nánosy zeminy a zavážky se v Továrně Poustka ukrývala část Francisovy turbíny. V jiných místech areálu se dochoval výtah z konce 19. století, zazděné místnosti pravděpodobně spojené s někdejším energetickým zázemím a konstrukce, které připomínají dobu, kdy zdejší výrobu poháněla voda i pára. Právě tyto objevy dnes dávají bývalému průmyslovému areálu nový význam.
Továrna se nachází v části Poustka obce Višňová, v údolí řeky Smědé. Nejde přitom o izolovanou kuriozitu, ale o součást širší průmyslové krajiny Frýdlantska. Zdejší podniky vznikaly v blízkosti vodních toků, které nabízely energii pro mlýny, pily i pozdější továrny.
Od mlýna k textilnímu provozu
Historie místa sahá k vodnímu provozu s jezem a náhonem. První zmínky o mlýně se v regionálních materiálech kladou do 16., případně 17. století. Později zde fungovala také pila. V průběhu 80. let 19. století se však původní provoz proměnil v průmyslový podnik. Odborné zdroje uvádějí vznik přádelny Heinricha Müllera v roce 1886, regionální prameny zase přestavbu mlýna na textilní továrnu o rok později.
Podnik, který vznikl jako filiálka závodu v Hirschfelde, se zaměřoval především na lněné a konopné příze. Vyráběly se tu také nitě, provazy, špagáty, tkaničky a obuvnické příze. Před první světovou válkou měla továrna podle odborných přehledů až 175 zaměstnanců a patřila k významnějším podnikům Frýdlantska.
Označení továrny se v průběhu času měnilo podle toho, co se v jednotlivých částech areálu vyrábělo. Vedle přádelny zde fungovala niťárna a barvírna. V seznamu vodních děl z roku 1930 je u Poustky uvedena niťárna s Francisovou turbínou o výkonu 93,8 koňských sil.
Voda, pára a proměny výroby
Vodní energie ze Smědé nebyla jediným zdrojem pohonu. Když bylo vody málo, pomáhal parní stroj a areál měl také vlastní kotelní a elektrárenské zázemí. Při současných opravách se podařilo odkrýt části turbíny, která podle majitelů poháněla stroje přibližně kolem roku 1930. Další součásti stále čekají pod vrstvami navážky.
Výrobu zasáhly nedostatky surovin během první světové války a textilní provoz skončil v souvislosti s hospodářskou krizí na začátku 30. let 20. století. Areál se poté přeorientoval na kovové zboží. Po druhé světové válce byl začleněn do národního podniku Továrny stavebního kování Liberec.
O pozdější válečné historii se dochovaly také pamětnické vzpomínky, podle nichž se zde vyráběly cigarety pro německý Wehrmacht. Tuto informaci je však třeba vnímat jako svědectví uváděné současnými majiteli a regionálními reportážemi, nikoli jako jednoznačně doložený závěr odborné literatury.
Desetiletí chátrání a nový začátek
Po válce sloužil areál mimo jiné zemědělským účelům. Byly zde sklady krmiva, sušárny obilí a podle dostupných informací také kravín. Provizorní využívání se podepsalo na technickém stavu budov. Od 90. let některé části chátraly, jiné byly zbourány a z původního komplexu zůstalo jen torzo.
Zlom přišel v roce 2020, kdy areál získali Zbyněk Šafránek a Honza Bui. Obnovu pojali postupně, po jednotlivých objektech a bez snahy vytvořit z místa rychle hotový developerský projekt. Opravy částečně pomáhají financovat nájemci, kteří v nově využitých prostorách provozují vlastní činnost.
Při úklidu a stavebních pracích se objevilo také šest zazděných místností. Podle majitelů mohou souviset s někdejší parní elektrárnou, jistotu však přinese až další průzkum. Dochovaný výtah vyrobila firma Jung a Rachel z Liberecka, která patřila k průkopníkům výtahářství v českých zemích.
Ne muzeum, ale živé místo
Dnešní Poustka nemá být klasickým muzeem s vitrínami a pravidelnou otevírací dobou. V areálu funguje chráněná dílna, řemeslné provozy, kanceláře, truhlářství, studio zaměřené na cvičení a meditaci i dílna vyrábějící filmové a divadelní rekvizity. Podle současných informací se zde využívají také původní textilní stroje při výrobě ponožek a v jednom z objektů vznikly byty.
Historické prvky tak nejsou oddělené od současného života. Litinové sloupy, mohutné dřevěné trámy, části náhonu, turbína nebo starý výtah se stávají součástí pracovního prostředí. Právě spojení podnikání, řemesel a postupně odkrývané historie činí z Poustky zajímavý příklad citlivé konverze brownfieldu.
Do budoucna se počítá s opravou dalších fasád a budov, zpřístupněním některých technologií, vyčištěním náhonu a kultivací prostoru u Smědé. Obnova vodního pohonu ale závisí také na stavu jezu, který poškodila povodeň v roce 2010. Prohlídky se konají především při dnech otevřených dveří a dalších akcích; rozsah přístupných míst se může měnit podle probíhajících prací. Před návštěvou je proto vhodné ověřit aktuální program u pořadatelů.