Na první pohled může jít jen o zarostlé místo v lese poblíž Mariánské Hory. Před více než sto lety tu však bývala scéna, na níž se hrály desítky divadelních her, někdy za elektrického osvětlení a s překvapivě náročnými scénickými výpravami. Lesní divadlo známé jako Waldbühne patřilo k pozoruhodným kulturním podnikům Jizerských hor.
Jeho pozůstatky leží v okolí Mariánské Hory, která je dnes místní částí Albrechtic v Jizerských horách. Osada vznikla přibližně kolem roku 1700 jako mladší, dceřiná část Albrechtic. Tehdy šlo o německy mluvící horské prostředí s čilým spolkovým a kulturním životem.
Divadlo pod širým nebem
Otevřená scéna vznikla na mýtině poblíž potoka před první světovou válkou. První představení se uskutečnilo v roce 1913. Přesný den se v regionálních pramenech liší – uvádí se 6. červen i 6. červenec. Jisté je, že se zrodila scéna inspirovaná představou přírodního, téměř antického divadla.
Areál nebyl pouze jednoduchým prostorem, kde by se herci postavili před diváky. Měl herecké šatny, orchestřiště, studnu s pitnou vodou i samostatnou boudu se záchodky. Podle regionálních historických pramenů se zde během existence divadla odehrálo přibližně 250 představení a bylo uvedeno 80 her.
Program dokázal využít samotné prostředí lesa i technické možnosti své doby. Konaly se noční produkce s elektrickým osvětlením, na jevišti se objevoval lodní výjev, scéna se mohla proměnit v zahradu a při některých představeních se počítalo dokonce s koňmi. Počasí přitom hrálo zásadní roli. Dobová vzpomínková tradice vypráví o ráně z moždíře, která měla před začátkem oznámit, že se představení opravdu uskuteční.
Za scénou přijížděli lidé zdaleka
Waldbühne nebylo uzavřenou zábavou pro několik sousedních chalup. Na představení mířili diváci i ochotnické soubory z různých částí země. V době, kdy byla cesta do horských obcí náročnější než dnes, to svědčí o dobrém jménu scény i o síle tehdejší ochotnické tradice.
Lesní divadlo tak fungovalo jako kulturní centrum horské oblasti. Nabízelo společenské setkání, hudbu i divadelní zážitek a zároveň dokázalo pracovat s atraktivitou přírodního prostředí. Hlediště obklopené lesem muselo mít při večerních inscenacích atmosféru, jakou by běžná kamenná budova jen obtížně napodobila.
Konec tradice a proměna krajiny
Provoz scény se uzavřel ve druhé polovině 30. let. Hlavní sezona skončila podle regionálních údajů v roce 1938, ještě v následujícím roce se však uskutečnilo krátké uvedení hry. Po druhé světové válce už se tradici nepodařilo obnovit.
Na zániku původního kulturního života se podílely válečné a poválečné změny, včetně odsunu původního německého obyvatelstva. Proměnila se také samotná podoba osídlení. V Albrechticích po válce výrazně ubylo trvale obydlených domů a spolu s lidmi zmizelo i mnoho místních spolků a zvyklostí.
Co lze najít dnes
Les si někdejší jeviště postupně vzal zpět. V terénu se dochovaly především základy hereckých šaten, část orchestřiště, fragment základů domu, který stával na jevišti, a pamětní kámen s deskou. Bývalé hlediště je zarostlé a celek nemusí být na první pohled snadno čitelný. Právě v tom ale spočívá zvláštní půvab místa: návštěvník si musí jednotlivé stopy skládat podobně jako kapitoly dávno zapomenutého příběhu.
Podle staršího turistického popisu se k pozůstatkům přichází od parkoviště na konci Mariánské Hory po zelené turistické cestě směrem k Mariánskohorským boudám. Dále cesta pokračuje přes louku a prudším lesním terénem k potoku. Trasa se může v čase měnit, proto je vhodné ověřit aktuální průchodnost přímo na místě.
Nejde o upravený návštěvnický areál s pokladnou nebo otevírací dobou. Vhodná je pevná obuv, opatrnost u nerovného terénu a ohleduplný pohyb v lese. Výlet lze spojit s návštěvou Mariánskohorských bud, Josefova Dolu nebo s trasami Jizerské magistrály. K nedalekým zajímavostem patří také Protržená přehrada. Torzo Waldbühne tak může být nenápadnou, ale silnou zastávkou při poznávání krajiny, v níž kdysi vedle práce a horského života mělo své místo i divadlo.