Ještě ve 20. století se v mnoha staveních na Rožmitálsku ozýval pravidelný úder kladiva do kovu. Cvokaři tu u výhně vyráběli drobné železné součástky, bez nichž se neobešla obuv, povozy, stavby ani běžné hospodářství. Cvokařské muzeum ve Starém Rožmitále dnes uchovává jednu z těchto domácích dílen v téměř autentické podobě.
Malá dílna, velká tradice
Muzeum sídlí ve stavení č. p. 74 v Aleji Johanky z Rožmitálu. Jeho nejcennější částí je zachovaný veřtat – označení pro malou cvokařskou dílnu, která bývala přímo součástí domku řemeslníka. Pracovalo se u výhně a špalku, tedy jednoduchého pracovního zázemí, kde se žhavý materiál měnil v hotové výkovky.
V expozici návštěvník uvidí kovadlo, výheň, cvokařská kladiva i nástroje k uchopení rozžhaveného drátu nebo výrobku. Nechybí ani ukázky hotových předmětů: hřebíky, hřeby, skoby, kramle, nýty, cvočky a šerky. Právě ty se používaly například k okování obuvi. Vystavená okovaná bota dobře ukazuje, jak nenápadné kovové součástky ovlivňovaly podobu i odolnost každodenních věcí.
Od žhavého železa k cvočku
Cvokařství, někdy označované také jako cvočkářství, se v Podbrdsku postupně vyčlenilo z kovářství. Navazovalo na starší výrobu hřebíků, která je v regionu doložena už v 15. století. Ve Starém Rožmitále a okolních vesnicích se tradice udržela téměř tři staletí a stala se důležitým přivýdělkem venkovských rodin.
Výroba vyžadovala především zručnost, přesnost a vytrvalost. Cvokaři pracovali u jedné výhně a špalku, často ve dvojici. Jeden pracovník mohl podle dobových popularizačních údajů zhotovit za den přibližně tisíc cvočků, přičemž na jediný kus připadalo kolem čtyřiceti úderů kladivem. Jde o orientační hodnoty, které se lišily podle druhu výrobku i pracovního postupu, přesto dobře přibližují namáhavost řemesla.
Řemeslo pro armádu i domácnosti
Cvočky a šerky měly velký význam pro obuvnictví. Poptávku po nich zvyšovaly především zakázky pro armádu, protože vojenská obuv bývala opatřena kovovými prvky, které zvyšovaly její odolnost. Za první a druhé světové války se v místních dílnách vyráběly miliony cvočků pro vojenská bagančata.
Na počátku 20. století fungovalo v širším okolí Rožmitálu přibližně sto dílen a pracovalo zde kolem pěti set cvokařů. Na Rožmitálsku se řemeslo podle místních historických podkladů rozšířilo téměř do každého druhého stavení. Pro rodiny znamenalo možnost, jak si vedle zemědělství zajistit další příjem, a pro obec představovalo výraznou součást místního života.
Proč cvokařství zaniklo
Tradiční výrobu postupně oslaboval nástup průmyslových technologií, který v širším Podbrdsku výrazně ovlivnil podobu cvočkářství už od 40. let 19. století. Řemeslo sice během válek zažívalo krátká oživení, později se však výroba přesouvala do družstev a domácí dílny ztrácely význam.
Definitivní konec přišel v 50. letech 20. století. Přispělo k němu také rozšíření lepených podrážek, kvůli nimž už obuv nepotřebovala tolik kovových cvočků. Z řemesla, které po generace zaměstnávalo stovky lidí, se stala vzpomínka zachovaná v několika předmětech a především v původních dílnách.
Muzeum v krajině Rybova Rožmitálska
Cvokařské muzeum bylo slavnostně otevřeno v roce 2011. Vzniklo z iniciativy majitele domu, jehož manželčina rodina byla s cvokařstvím spjata. Vedle veřtatu je k vidění muzejní místnost s panely o historii řemesla, technologii výroby i dějinách Starého Rožmitálu. Expozici doplňují staré fotografie, pohlednice, mapy a informace o místních zvycích, nářečí a osobnostech.
Návštěvu lze spojit s procházkou z Rožmitálu podél Podzámeckého rybníka Alejí Johanky z Rožmitálu. Nedaleko stojí farní kostel Povýšení svatého Kříže a hřbitov s hrobem Jakuba Jana Ryby. Pokračovat lze také do Podbrdského muzea.
Muzeum je soukromé a vstupné se neplatí. Podle aktuálně uváděného režimu pro rok 2026 bývá přístupné denně od 28. března do 4. října, od rána do soumraku, bez klasické pevné otevírací doby a stálého dozoru. Před cestou je vhodné ověřit aktuální sezonní režim. Autem se doporučuje zadat jako cíl Cvokařskou ulici, pěšky je místo dostupné z centra po Aleji Johanky z Rožmitálu.