Je vysoká jen něco přes jedenáct centimetrů, přesto patří k nejslavnějším nálezům z českého území. Věstonická venuše vznikla z pálené hlíny přibližně před 27 až 29 tisíci lety a lidé ji dnes spojují především s obrazem lovců mamutů. Její význam je ale mnohem širší. Dokládá, že obyvatelé sídlišť pod Pálavou ovládali náročné výrobní postupy a vytvářeli předměty, kterým přisuzovali zjevně zvláštní význam.
Objev v popelu dolnověstonického ohniště
Figurka byla nalezena 13. července 1925 při výzkumu paleolitického sídliště v Dolních Věstonicích. Výzkum vedl archeolog Karel Absolon, který stál u systematického odkrývání zdejší lokality a později zásadně přispěl k tomu, že se nález proslavil ve světě. Samotný objev na místě je podle údajů Moravského zemského muzea spojován s předákem kopáčů Josefem Seidlem a technickým vedoucím Emanuelem Daniou. Absolon tehdy nebyl přímo na nalezišti.
Venuše ležela v silné vrstvě popela u centrálního ohniště a byla rozlomena na dva kusy. Okolí přineslo také doklady o přepalování či ničení některých předmětů, například pazourkových nástrojů. Odborníci proto připouštějí možnost, že mohlo jít o záměrný zásah s rituálním významem. Jistotu však nemáme a konkrétní účel rozbití figurky zůstává otevřenou otázkou.
Nejstarší keramické umění
Soška měří přibližně 111 milimetrů na výšku, 44 milimetrů na šířku a 26 milimetrů do hloubky. Nemá chodidla a na temeni se nacházejí čtyři mělké vpichy. Nad levou hýždí byl zaznamenán také otisk dětského prstu – drobný detail, který nález nečekaně přibližuje konkrétním lidem, kteří před tisíci lety s hlínou pracovali.
Věstonická venuše náleží do období gravettienu, na Moravě často označovaného jako pavlovien. Moravské zemské muzeum ji řadí mezi nejstarší známé keramické umělecké předměty na světě. Její hodnota nespočívá jen v působivém tvaru ženského těla. Především ukazuje, že pravěcí obyvatelé Moravy dokázali hlínu tvarovat a vypalovat dávno před rozvojem keramiky, jak si ji obvykle spojujeme s pozdějšími zemědělskými kulturami.
Okno do života lovců mamutů
Dolní Věstonice nejsou místem jediného výjimečného nálezu. Společně s Pavlovem tvoří archeologický komplex světového významu, v němž lze sledovat každodennost lidí mladšího paleolitu. Výzkumy zde odhalily nástroje, ozdoby, lidské i zvířecí plastiky, doklady tkaní textilu, broušení kamene i drcení rostlinné potravy. Nálezy tak ukazují společnost, která nebyla odkázána pouze na lov, ale disponovala pestrými technologiemi a dovednostmi.
Ženské plastiky z paleolitu bývají označovány jako venuše, jejich skutečný význam však neznáme. Mohly souviset s představami o plodnosti, těle, předcích nebo s jinými symbolickými představami. Stejně tak nelze bez důkazů tvrdit, že konkrétní figurka sloužila při šamanských obřadech. Právě nejistota je na nich pozoruhodná: umožňují nahlédnout do symbolického světa dávných lidí, ale nedovolují jej jednoduše převést do dnešních kategorií.
Za nálezem do krajiny pod Pálavou
Systematický paleolitický výzkum v Dolních Věstonicích zahájil Karel Absolon v roce 1924. Od roku 1947 na něj navazuje Archeologický ústav Akademie věd ČR v Brně. Celý areál Dolní Věstonice–Pavlov je dnes národní kulturní památkou a patří k nejvýznamnějším archeologickým celkům svého druhu.
Místo spojené s nálezem lze poznávat prostřednictvím Archeostezky Dolní Věstonice–Pavlov. Trasa měří 4,1 kilometru, má pět zastavení a propojuje Archeopark Pavlov s Domem přírody Pálavy v Dolních Věstonicích. Návštěva tak nemusí zůstat jen u vitrín – vede také krajinou, v níž paleolitičtí lidé skutečně žili.
Širší kontext nabízí Archeopark Pavlov a v Brně také Pavilon Anthropos Moravského zemského muzea v Pisárecké ulici. Originál venuše je uložen ve sbírce Ústavu Anthropos a kvůli své citlivosti se vystavuje jen při mimořádných příležitostech. Před cestou je proto vhodné ověřit aktuální výstavní program. I bez pohledu na samotnou figurku ale Dolní Věstonice přesvědčivě ukazují, že lidé, kterým říkáme lovci mamutů, byli zároveň zručnými technology, umělci a tvůrci složité kultury.