Jedním z nejpozoruhodnějších uměleckých děl na Šumavě je oltář, který nepůsobí jako běžná součást kostelního interiéru. V kostele svatého Vintíře v Dobré Vodě u Hartmanic jej vytvořila sklářská výtvarnice Vladimíra Tesařová. Celý oltářní komplex měří přibližně pět metrů na šířku a tři a půl metru na výšku a podle uváděných údajů váží kolem sedmi tun. Sklo zde není jen ozdobou, ale hlavním nositelem příběhu i světla.
Oltář jako skleněný příběh
Oltářní retabulum má podobu třídílného reliéfu. Uprostřed se odehrává Kristova oběť na kříži, po stranách se objevují světci spojení s Vintířem a s evropskou křesťanskou tradicí. Mezi zobrazenými postavami jsou například svatý Štěpán, blahoslavená Gisela, svatý Gothard, svatý Jan Nepomucký, svatá Anežka Česká, svatý Václav nebo Cyril a Metoděj. Nechybí ani svatý Wolfgang.
Výrazné dílo připomíná, že Šumava nebyla nikdy uzavřeným koutem bez kontaktu s okolním světem. Přes zdejší kraj vedly obchodní cesty mezi Čechami a Bavorskem a také duchovní vazby, které spojovaly místní poutní místa s širším evropským prostorem. Současné sklářské zpracování na tuto minulost navazuje a zároveň jí dává podobu, která je srozumitelná i návštěvníkům bez hlubší znalosti církevního umění.
Od poustevníka k poutnímu místu
Dobrá Voda leží v nadmořské výšce přibližně 875 až 890 metrů. Původně se osada jmenovala Březnice podle nedalekého vrchu Březník. S místem je spojována postava poustevníka Vintíře, německy Güntera, který zde podle tradice působil kolem roku 1040. Právě jeho odkaz dal později jméno kostelu i celé duchovní tradici lokality.
Poutní význam Dobré Vody souvisí také s pramenem, který vyvěrá u kapličky nedaleko kostela. Voda byla podle historických popisů slabě mineralizovaná a železitá. Lidé jí v minulosti připisovali léčivé účinky a více než dvě stě let ji využívali k lázeňským účelům. První vodoléčebný lázeňský dům měl vzniknout už roku 1675. Dnes je vhodnější mluvit především o historickém významu pramene, nikoli o současně prokázané léčivosti.
Samotný kostel svatého Vintíře pochází z roku 1754 a v roce 1777 prošel barokní přestavbou. Jeho osud však výrazně poznamenaly události 20. století. Po vzniku vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda v roce 1952 byla osada znovu vysídlena, okolní zástavba chátrala a poškozen byl také kostel. Obnovy se dočkal až později a v roce 1995 byl znovu vysvěcen.
Muzeum připomíná židovskou Šumavu
Jen návštěva kostela by ale představila Dobrou Vodu jen z jedné strany. V rodném domě rabína a učitele náboženství Šimona Adlera sídlí muzeum věnované jeho životu i dějinám židovského osídlení na Šumavě. Adler se v Dobré Vodě narodil 15. března 1884. Působil také jako matrikář, archivář a publicista, roku 1944 však zahynul v Osvětimi.
Muzeum ukazuje, že šumavské dějiny netvořily pouze poutníci, dřevaři, skláři a obyvatelé horských vesnic. Patřily k nim také židovské rodiny, jejichž život a práce byly součástí zdejšího regionu. O vznik muzea věnovaného otcovu odkazu se později zasloužili Šimonovi synové Max a Wolfgang. Návštěva domu tak doplňuje duchovní a umělecký zážitek z kostela o důležitou historickou perspektivu.
Výlet do krajiny s pamětí
Dobrá Voda je dnes sídelní enklávou administrativně spojenou s Hartmanicemi, nikoli samostatnou obcí. Leží na okraji Národního parku Šumava a představuje vhodný cíl kratšího výletu z Hartmanic i zastávku při delším putování po horách. Na místě lze během jedné návštěvy spojit kostel, skleněný oltář, pramen a muzeum s procházkou k Březníku, Hamižné nebo po dalších značených trasách.
Okolní krajina připomíná i méně známou poválečnou kapitolu Šumavy. V širším okolí se nacházejí pozůstatky zaniklých sídel a stopy někdejšího vojenského prostoru. Dobrá Voda proto není jen malebnou zastávkou s neobvyklým oltářem. Je místem, kde lze během několika hodin sledovat proměnu horské osady od středověké stezky a poutního pramene přes vysídlení až k dnešní obnově civilního života.
Před cestou je vhodné ověřit aktuální přístupnost kostela a muzea, protože režim se může měnit podle sezony, bohoslužeb nebo provozovatele. Při výletu po okolí je třeba respektovat pravidla národního parku a počítat také s přirozenými riziky lesního prostředí, například pádem větví či stromů.