V centru Dymokur se ukrývá příběh, který začal dávno před vznikem dnešního barokního zámku. Obec je písemně doložena už roku 1249, kdy se připomíná Soběslav z Dymokur. Na místě dnešního sídla stála středověká tvrz, výslovně zachycená v pramenech roku 1572. Z opevněného sídla se postupně stala renesanční rezidence a později reprezentativní zámek.
Dymokurský areál tak není jen jednou stavební etapou. Jeho podoba vznikala po několik staletí a odráží proměnu šlechtického bydlení i hospodaření v krajině. Právě spojení architektury, rodové historie a někdejšího velkostatku dává zámku význam, který přesahuje samotné zdi budovy.
Od tvrze k baroknímu zámku
Výraznější proměna přišla v 17. století. Roku 1654 získal dymokurské panství Vilém Lamboy z Cortesheimu. Na místě starší fortifikace nechal vybudovat barokní sídlo, původně patrně poměrně skromnou přízemní stavbu. Západní křídlo mělo být dokončeno kolem roku 1660.
Po Lamboyově smrti přešlo panství roku 1673 na Ludvíka Colloreda z Wallsee. Za Colloredů se zámek dále rozšiřoval. Kolem roku 1688 byl zvýšen o patro, doplněn o další dvě křídla a podle obecní dokumentace také o věž s hodinami. Z původního sídla tak postupně vznikal uzavřenější a reprezentativnější areál.
Stavební vývoj pokračoval i v 18. století. Kolem roku 1723 byla na zámku zřízena kaple Sedmibolestné Panny Marie. Dnešní charakter trojkřídlé jednopatrové barokní stavby se vytvářel postupně, zejména za Colloredů. Některé přehledy spojují významnou etapu přestavby s rokem 1786, bezpečnější je však vnímat tento údaj jako součást delšího vývoje, nikoli jako jediný okamžik vzniku zámku.
Centrum panství a rozsáhlého hospodářství
Dymokurský zámek nebyl pouze místem reprezentace. Byl správním střediskem panství, k němuž patřily hospodářské provozy a půda v okolní krajině. Roku 1788 jsou u panství uváděny pila s olejnou, vinopalna a zámecká knihovna přibližně s tisícem svazků. V Dymokurech tehdy žilo 576 obyvatel v 94 domech.
Colloredové drželi panství do roku 1815. Po sňatku vdovy po Josefu Colloredovi s hrabětem Bedřichem z Cavriani připadlo panství jejich dceři Rosině. Ta se roku 1833 provdala za Otakara Czernina z Chudenic. Právě tímto sňatkem se Dymokury dostaly do majetku rodu Czerninů, s nímž jsou spojovány dodnes.
Za Czerninů se rozvíjel zámek i celý velkostatek. Na počátku 20. století zahrnoval podle obecní dokumentace více než 7 480 hektarů a zasahoval do desítek katastrálních obcí. Patřily k němu lesy, pole, rybníky, dvory, cukrovary, pivovar, mlýny a další provozy. Dymokury tak byly součástí rozsáhlé hospodářské krajiny, v níž zámek představoval její správní i symbolické centrum.
Park, kaple a proměny v 19. století
Czerninové věnovali pozornost také okolí sídla. Zámecký park byl kolem roku 1874 za hraběte Děpolda Czernina rozšířen. V 19. století se proměnila i zámecká kaple: původní kaple Sedmibolestné Panny Marie byla roku 1871 přestavěna v novogotickém stylu. Areál tak vedle barokního zámku získal také výraznou připomínku dobového romantického historismu.
Historie rodu ve 20. století už nebyla tak klidná. Majetek zasáhla nacistická nucená správa, poválečné spory i komunistické převzetí. Zámek poté využíval stát a v různých obdobích zde působil místní národní výbor, školské a zemědělské instituce i Ministerstvo vnitra. Podle svědectví Tomáše Czernina byl objekt při návratu rodiny značně zchátralý a v době státní správy se v něm nacházel mimo jiné muniční sklad.
Návrat Czerninů a zámek dnes
Po roce 1989 začal proces restitucí. Jednotlivé části majetku se vracely postupně: lesy byly podle obecní dokumentace navráceny v roce 1992, zámek s polnostmi pak měly být opět ve vlastnictví rodiny od roku 1994. V některých přehledech se objevuje také rok 1990, který může označovat jinou fázi restitučního procesu.
Současným majitelem je v novějších přehledech uváděn Tomáš Czernin, představitel páté generace rodu spojené s dymokurským sídlem. Péče o zámek pro něj znamená nejen vlastnictví, ale také rodovou odpovědnost. K panství nadále patří lesní, polní a rybniční hospodářství.
Zámek je součástí areálu kulturní památky, do něhož náleží také kaple a kašna. Veřejnosti však není běžně přístupný a nenabízí standardní prohlídkový okruh. Dymokury proto mohou sloužit především jako zastávka při poznávání regionu mezi Nymburkem, Poděbrady a Křincem. Při pohledu z veřejného prostoru stojí za připomenutí, že za barokní fasádou se skrývá vrstevnatý příběh tvrze, šlechtických rodů, velkostatku i náročného návratu soukromého sídla do rukou původní rodiny.