Jen málokterý minerální pramen v Česku má tak úzký vztah k známé značce jako Grünská kyselka. Vyvěrá u osady Louka na východním okraji Pluhova boru, v centrální části Slavkovského lesa, a patří k místům, kde se historie, geologie i současné využití vody potkávají na několika desítkách metrů.
Lokalita administrativně náleží k obci Nová Ves v okrese Sokolov. S Bečovem nad Teplou je spojována především jako s blízkým městem a poštovním místem, případně jako s významným výchozím bodem pro výlety. Samotný pramen leží u Louky, jejíž německé jméno Grün dalo kyselce její název.
Od Grünu k Arnoštinu prameni
O vodě se v okolí vědělo už v 17. století. Výraznější pozornost jí však věnoval hrabě Jindřich Beaufort-Spontin, který začal pramen po roce 1813 zvelebovat. V té době se voda označovala také jako Ernestinen-Brunnen, tedy Arnoštin pramen, podle hraběcí manželky.
U pramene postupně vzniklo skromné výletní a lázeňské zázemí. Návštěvníci mířili do restaurace nebo lesní kavárny Almbrünnl a zdejší kyselka se začala stáčet do lahví. První doložené plnění pochází z roku 1893. O několik let později, v roce 1896, provedl profesor Wilhelm Gintl z Prahy chemický rozbor, který vodu zařadil mezi zemité kyselky a potvrdil její vysoký obsah hořčíku. Teplota tehdy činila 9,2 stupně Celsia.
Voda ze serpentinitů
Za neobvyklým složením vody nestojí náhoda. Slavkovský les je v okolí Nové Vsi známý takzvanými Mnichovskými hadci. Hadec neboli serpentinit a místní amfibolity obsahují minerály, které při kontaktu s vodou a oxidem uhličitým přispívají k jejímu obohacení o hořčík.
Právě hořčík je důvodem, proč má zdejší voda tak výrazné postavení. Oficiální údaje současné prodávané Magnesie uvádějí 172 miligramů hořčíku a pouze 5,2 miligramu sodíku na litr. Celková mineralizace činí 736 miligramů na litr. Tato čísla se vztahují k výrobku Magnesia, nikoli automaticky k vodě odebrané z veřejného vývěru.
Rozdíl je důležitý. Dnešní Magnesia nevzniká výhradně z jediného volně přístupného pramene Grünské kyselky. Podle odborných podkladů se při její výrobě míchají vody z několika pramenů v okolí. Původní Grünská kyselka je přitom považována za nejkoncentrovanější a zároveň jediný volně přístupný zdroj v tomto systému.
Od válečných let k obnovenému stáčení
Historie pramene nebyla vždy klidná. Za druhé světové války se voda expedovala pod názvem Sudetenquell nebo Sudetenquelle a sloužila německé armádě. Podle regionálních podkladů se dostávala také k jednotkám v Africe. Ve stáčírně tehdy pracovali mimo jiné francouzští zajatci.
Po válce význam kyselky upadal. Stáčení bylo omezeno a přibližně od poloviny 50. let voda podle dostupných údajů neputovala k širšímu využití. Pramen tehdy odtékal bez užitku do potoka. Zázemí u něj postupně chátralo a objekt stáčírny i kavárny Almbrünnl byl po roce 1983 zbořen.
Nová etapa přišla kolem roku 1990, kdy byly prameny skoupeny pro firmu Mottoniho kyselka. Začalo nové jímání a doprava vody do stáčírny u Mnichova. V roce 1979 bylo v oblasti Nová Ves–Louka vyhlášeno ochranné pásmo vodního zdroje, které souvisí s péčí o zdejší cenné podzemní vody.
Tip na výlet do krajiny hadců
U Grünské kyselky dnes najdete upravený malý veřejný vývěr, kde si lze vodu ochutnat. Je však potřeba rozlišovat mezi tímto místem a oploceným komerčním jímacím areálem, který veřejnosti přístupný není.
K prameni se přijíždí buď přes Prameny a Novou Ves směrem na Louku, nebo od silnice mezi Bečovem nad Teplou a Mariánskými Lázněmi odbočkou na osadu. Za Loukou pokračuje cesta odbočkou do lesa. Přístup i stav cesty se mohou měnit, proto je rozumné ověřit si aktuální situaci před cestou.
Návštěvu lze spojit s výletem k Novoveské kyselce, přírodní památce Dominova skalka a dalším místům naučné stezky Mnichovské hadce. Grünská kyselka tak není jen zastávkou pro doušek minerální vody. Je vstupem do krajiny, kde hadcové skály ovlivnily zdejší přírodu, složení vody i příběh značky, kterou dnes zná celá republika.